Vlčí láska [✔️]

XXV. Daitor

Následoval jsem Arrowa i mého otce do nory Alfa páru. Neklidně jsem těkal očima sem a tam, zatímco se oba výše postavení vlci pohodlně usadili. Napodobil jsem je, držel jsem se však u východu. Nervózně jsem si olízl tlamu. 

Nakonec jsem ticho prolomil já. „Co se děje? Proč jsem nemohl jít na lov s ostatními?" Nešlo jenom o to, že jsem chtěl lovit. Já jsem musel lovit. Musel jsem něco ulovit, cokoli, jenom pro to, abych Altiře zajistil potravu. Zbytku smečky samozřejmě také, jenže... Mé instinkty mě nutí postarat se o ni, jak nejlépe dokážu. 

„Daitore, musíme si promluvit," řekl Shewel klidným hlasem. „O Ramirathovi." Potichu jsem zavrčel.

„My nevíme, co se dělo u dlouhých tlapek," začal Arrow, „takže bychom byli rádi, kdybys nám to, prosím, vysvětlil."

Neklidně jsem poposedl, ale ustal jsem s vrčením. Pohlédl jsem mému otcovi do očí. „Co se dělo u dlouhých tlapek? Ach, to je jednoduché. Zavřeli mě do klece s vlčicí Marilou, abychom se rozmnožili," při té vzpomínce jsem sykl. Rychle jsem pokračoval: „A Ramirath do mě pořád hučel. ‚Necháš si ujít takovouhle příležitost?' nebo ‚Jsi normální?' nebo ‚Kolikrát se ti naskytne taková šance?'. Ano, Marilia chtěla vlčata. A já jsem měl co dělat, abych ji nezakousl." Podal jsem zkrácenou verzi toho, co se dělo.

Alfa mi pohled oplácel, v očích se mu zračila nevyslovená otázka. „Ano, Altira to ví. Všechno, do větších podrobností," odpověděl jsem tiše. 

 „Jenže Ramirath ani Marilia nevěděli, že už máš družku, že ano?" zeptal se neklidně Beta.

„Neřekl jsem jim to. Ale myslím, že podle mého chování, podle pachu si to mohli domyslet."

„Ovšem," ozval se zamyšleně můj otec, „to nic nevysvětluje na tom, proč se k němu momentálně chováš takhle. Jasně, chtěl, abys zradil svou družku. Ale nevěděl, že ty družku máš. Muselo se stát ještě něco. Co?"

Škubl jsem sebou. Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Rozvážným a tichým hlasem jsem spustil: „Když jste mě přišli zachránit, Ramirath viděl mě a Altiru. Poznal, že jsme druhové. A já jsem také něco poznal. Chce ji, viděl jsem mu to v očích. Sice to bylo jen na kratičký okamžik, ale bylo to tam."

Otevřel jsem oči, jen abych viděl, jak se na sebe oba dva podívali. Samozřejmě. Samozřejmě, že mi nevěří. Jak jinak? „Daitore, třeba se ti to jenom zdálo. Možná za to mohla jeho přítomnost v blízkosti Altiry. Ale dáme na něj pozor, ano?" Poslední slova můj otec pronesl spíš pro to, abych se uklidnil. Překvapivě to trochu pomohlo.

V noře se rozhostilo ticho. Slyšel jsem zvuky zvenčí – smích a tichou konverzaci. V mysli se mi vybavil slib, jenž jsem si dal tehdy v kleci. Nebylo kdy jindy se na to zeptat, možná se mi další příležitost nenaskytne. Vydechl jsem. „Jak to děláte? Jak snášíte, že jsou vaše družky mezi jinými vlky? Jak zvládáte... to všechno?" vyhrkl jsem.

Odpovědí mi byl pobavený smích. „Praxe, Daitore," zasmál se Arrow. „Ty a Altira jste druhy velmi krátce. Tvé emoce a pocity vůči ní jsou nejsilnější. Postupem času se je naučíš ovládat. Přijde to samo, věř mi."

„Ale kdy?" naléhal jsem. „Za jak dlouho?" Popravdě jsem se bál, že by se mnou Altira mohla ztratit trpělivost. Kdyby jí vadil můj ochranářský postoj, byl bych v koncích. 

„To záleží na povaze, synu," Shewel naklonil hlavu na stranu. „Někdo to zvládá rychle, někdo to překoná až ve chvíli, kdy má se svou družkou vlčata. Je to různé."

Při jeho slovech jsem strnul. Vyskočil jsem na nohy. „Takže, předpokládám, že všechno, o čem jste se mnou chtěli mluvit, jsme již probrali. Pokud mě omluvíte, už půjdu." A než stačili něco namítnout, vystřelil jsem z nory ven. Proletěl jsem táborem jako střela a vyrazil po stopě Altiry.

Šel jsem po její stopě až do lesa. Ukryl jsem se v křoví a snažil se být potichu. Za chvíli jsem ji uviděl. V tlamě nesla několik suchých listů. Poklidně klusala lesem, sem tam střihla ušima. Ocasem pomalu pohupovala ze strany na stranu. Pohybovala se klidně a tak ladně. Vypadala nádherně.

Složila listí na hromadu blízko táboru a znova se vydala pryč. Sledoval jsem ji. Mířila s hrdě zvednutou hlavou směrem, který si určila. Nejspíš věděla, kam má jít. A opravdu; za chvíli dorazila k potoku obklopeném mechem. Utrhla jej a znova se vydala nazpět. Musel jsem se usmát. 

V hlavě mi probleskla jedna myšlenka, jak obejít Alfova slova. Skupinového lovu se účastnit nebudu. Ale o tom, že bych mohl něco ulovit sám, Shewel nic neříkal. Navíc je ještě brzy, a ačkoli jsem věděl, že smečka něco chytí, chtěl jsem se ujistit, že se Altira nají. 

Oddělil jsem se tudíž od své družky a vydal se lovit na vlastní packu. Opatrně jsem našlapoval na měkkou lesní půdu a špicoval uši. Poštěstilo se mi. Za chviličku jsem uviděl malé hnědé stvoření. Přikrčil jsem se a snažil se dostat se k němu co nejblíže. Lasice mě zatím nezpozorovala. Napjaly se mi všechny svaly v těle, když jsem se odrazil a skočil. Zakousl jsem se lasici do krku a spokojeně jsem zavrčel, když jsem uslyšel známé křupnutí. Na její bílé břicho se spustily čůrky jasně červené krve. Bez dalšího otálení jsem se vydal do tábora.

Altira už tam byla. Seděla před naší norou a rozhlížela se kolem sebe. Když mě uviděla, zavrtěla hlavou a vyšla mi naproti. Složil jsem lasici tam, kde přibude ještě dnešní kořist, a rozešel se k ní. Olízl jsem jí ucho, zatímco se ke mně lísala.

Celým tělem se mi rozlil blažený pocit. Přitiskl jsem si ji k sobě blíž. „Cítila jsem tě v lese," broukla jen tak mimochodem. Nic jsem na to neřekl, jen jsem jí olízl čenich. Zasmála se, ale nekomentovala to. 

Lehli jsme si před noru. Já jsem Altiře čistil kožíšek, zatímco mi ona zavrtala hlavu do kožichu. Odpočívali jsme a ani jsme nevěděli, jak den pomalu ubíhá. Lovecká skupina se vrátila. Ulovili losa a sviště. Lesovlk byl dnes nanejvýš štědrý. Dnes jsem se najedl více než včera, ovšem pohledu Altiry jsem se přeci jen nevyhnul. Smečka zřetelně cítila můj pach na lasici a moudře si zvolili jinou kořist. Na Altiru zbyl kousek sviště a ona lasice. Má matka nakonec zavyla povel ke spaní. Ramirath se vydal na noční hlídku.

Já jsem ulehl po boku mé milované družky. Byli jsme k sobě stočení a přitisknutí, jak nejvíc to šlo. Usínal jsem s pocitem, že je Altira v bezpečí a tady, v naší noře, nehrozí, že by se k ní dostal Ramirath. To by musel projít nejprve přese mě. A to já nikdy nepřipustím.