Vlčí láska [✔️]

XLII. Daitor

„Daitore?"

„Hm?" Odvrátil jsem hlavu od vstupu do nory mých rodičů a podíval se na čtyři vlky, kteří mne upřeně sledovali.

„Nic se jí nestane, Daitore," ujišťoval mě otec, který věděl, na co myslím. Poté, co Altiru pohltily stíny lesa, přidal jsem se k hlavám smečky, abychom projednali, co bude dál. Nedokázal jsem však nemyslet na zářivě bílou vlčici, jež byla někde na území smečky úplně sama. Vlastně nebyla sama, společně s ní byla i naše nenarozená vlčata.

Potichu jsem si povzdychl a natočil své tělo k ostatním. „Tak co budeme řešit jako první?" Zvedl jsem čumák. Bylo to němé gesto, jeho význam byl však jasný – o Altiře se nebudeme bavit. Ne v tomhle smyslu.

Arrow se posadil. „Jak již podotkl Fang, máme velkou početní převahu. Ale trochu se pletl v počtu. Vlků schopných boje je dvanáct."

„Nezapomeň ale, že v naší smečce jsou čtyři druhové," podotkl jsem.

Překvapeně se na mě podívali. „Čtyři?"

„No dobrá. Tři a půl. Fang a Storm možná nejsou druhy, ale něco jsou. A Fang si Storm bude bránit. Navíc je to dobrý bojovník." Přešlápl jsem z tlapky na tlapku. „Chci tím říct, že toho můžeme využít. Tati, Arrowe, jestli budou v ohrožení máma a Sharow, budete se prát... no, jako já?"

Bylo to nepřesné přirovnání. Naštěstí všem došlo, jak to myslím. Jeden bránící druh vydá za dva, ne-li tři vlky.

Bezeslova přikývli.

„Oni se umí ovládat," namítla zamyšleně matka, „ale co ty, Daitore?"

„Nedovolím, aby ublížili Altiře, natož aby se něco stalo vlčatům." Vyhnul jsem se přímé odpovědi, protože jsem to sám nevěděl. Dokážu se ovládat? Zvládám svou bojovnost natolik dobře, abych se nenechal strhnout instinktem a nestalo se ze mne vraždící zvíře? Dokážu si zachovat rozum?

„Altiru budeme bránit. A v nejhorším jí získáme čas na útěk," řekla nepřítomně Sharow. Podle jejího výrazu jsem soudil, že to nahlas říct nechtěla.

Bezděky jsem se naježil. „Nikdo od nás nezemře."

Chvíli bylo ticho. Každý z nás si musel projít vše, co jsme zatím věděli. Obejde se to bez obětí? Nikdo z nás si nechtěl připustit tyto myšlenky.

„Myslím, že Tajemnému nejde o území," ozval jsem se potichu. V mysli mi totiž vyvstanul můj poslední sen s ním.

„Jak to myslíš?" otázal se zmateně Shewel.

„Když se mi o něm naposledy... zdálo, pobízel svou smečku. Ale na konci řekl: ,A já konečně dosáhnu svého.' Co když nechce území? Co když je za tím něco jiného?"

„Nenechme se strhnout tím, co by mohlo být," zamítl to po chvíli otec. „Zabývejme se tím, co víme."

„Takže nevíš, jak vypadá, že?" řekl Arrow.

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne. Jako by Vlčí duchové nechtěli, abych ho poznal. Ostatní mi přitom nezůstali skryti. Ale ten hlas... byl zvláštní. Jako kdybych ho už někdy slyšel, avšak přitom vím, že toho vlka neznám."

„Škoda. Kdybychom věděli víc, bylo by to dobré. I tohle je informace. Malá, ale hodí se." Sharow se snažila znít trochu povzbudivě.

Shewel si poposedl: „Přejdeme k samotnému plánování. Rozhodně nebudeme útočit první. Hlídky budou chodit kratší trasy, jen jednou za den se půjde běžně. Souhlasíte?"

„Ano," přitakal jsem.

„Také," souhlasili ostatní.

„Na lov se bude chodit pohromadě. Nebudeme se zrdžovat a vždy vyrazíme jen po stopě, kterou určí hlídkaři," doplnil ho Beta.

„A co až nastane osudný den?" naklonila Sharow hlavu na stranu.

„Seskupíme se do dvou řad. Vepředu budou bojovníci, vzadu ostatní," navhla Alfa.

„Za každou cenu musíme bránit Altiru a vlčata. Už jí nezbývá mnoho času do porodu," doplnila Sharow.

Neklidně jsem se otřepal. Snažil jsem se zahnat všechny chmurné myšlenky. „Takže dohodnuto?"

„Ano. A teď už všichni půjdeme spát. Je hluboká noc a my musíme být čilí. Zítra naše rozhodnutí oznámíme smečce," uzavřel to Shewel.

Já, Arrow a Sharow jsme se zvedli. Navzájem jsme si popřáli dobrou noc. Vylezli jsme ven z nory mých rodičů, kteří už se uvelebili ke spaní. Sledoval jsem odcházející Beta pár, dokud oba nezmizeli v noře.

Podíval jsem se na nebe. Měsíční vlčice vládla svému království zpoza mraky. Její svit byl jen matný, převládala tma. Sklopil jsem hlavu, když mé uši zachytily mírný šramot drápů. 

Z doupěte hlídkařů nejprve vykoukl bílý úzký čenich, pak se z nory vynořila Altira. Hned za ní ven proklouzla černá vlčice s bílým flekem na hrudi. Sheyla se vydala tam, odkud se Altira vrátila.

Bílá vlčice nemeškala. Rychle se proplížila táborem a zaplula do naší nory. Okamžitě jsem ji následoval.

Už ležela na boku. Její klasické stočení do klubíčka musela kvůli nafouknutému bříšku vynechat. To však nebránilo mně, abych se obtočil kolem ní. Ocas jsem přivinul k jejímu břichu, v němž rostla naše vlčata. 

„Dělo se na hlídce něco?" zašeptal jsem jí do ucha. 

„Nic zvláštního," odpověděla. Opřela si hlavu o můj bok. 

Pro sebe jsem se usmál a olízl jí čenich. „Měl jsem strach."

„To máš vždycky." Zavřela oči, ale pysky jí zacukaly směrem vzhůru. 

„A taky oprávněně. Ale už jdeme spát. Celý den jsi na tlapkách! A žádné protesty."

Špička ocasu se jí mírně nadzvedla, ale hned zase spadla do původní podoby. Altira natočila hlavu a zavrtala se mi do kožichu. Byl to zvyk. „Dobrou noc, Daitore."

„Dobrou noc, Alti. A dobrou noc, maličcí." Zatěkal jsem pohledu k jejímu břichu. Spokojeně vydechla a oddala se spánku.

Měl bych spát, ale nemohl jsem. Nakonec jsem nás oba posunul trochu dál od vstupu do nory. Altira se sice zavrtěla, ale spala dál. Mě to tak bylo příjemnější, zvlášť když jsem si ji tiskl k sobě.  Nikdy nedovolím, aby se mé družce a vlčatům něco stalo. 

Měli jsme s Altirou štěstí. Ve smečkách má právo vlčat pouze Alfa pár. Jenže mí rodiče už další potomky nechtějí. A protože jsem syn Alfa páru, zdědil jsem toto právo. 

A nejen toto. Kdyby mí rodiče z nějakého důvodu odstoupili od pozice Alfa páru, mohl bych zaujmout jejich místo, společně s Altirou jakožto Alfa vlčicí.  

Ovšem, jak ji znám, ona by o to nestála. Nechtěla by být Alfou. 

Jenže ona něco neví. Když jsem do ní tenkrát v horách naběhl, bylo jí předurčeno, aby se stala Alfou. 

Protože ona pro mě navždy bude má Alfa. Vždy bude důvod, proč přežít nejkrutější mrazy a nedostatek kořisti. Dodá mi odvahu. 

Má Alfa.

Má Altira.