Obludárium [POZASTAVENO]

IV.

Vystoupení se pomalu chýlilo ke konci, návštěvníci dnešního představení si začínali balit své věci a postupně se hromadit u východu. Se zazněním posledního tónu houslí, se všichni začali hrnout ven. To ovšem netušili, že tam leží zohavené tělíčko malé dívenky, které tam bylo naschvál nastraženo tak, aby lidi vyděsilo.

Prvně si jej všiml malý chlapec, který myslel, že je to součástí představení, avšak jeho maminka, nebyla o tom moc přesvědčená. Postupně si onoho těla začínalo všímat více a více lidí, nastal zde zmatek. Všude se ozýval jekot a křik, ba i dokonce pláč. Jako poslední se k tělu dostal ansámbl, ten se pokoušel lidi uklidňovat, jenže marně! Lidé šíleli ještě více, pobíhali okolo a pokřikovali ať někdo to tělo zakryje, nebo čí to byla dcera. Tato záhada ovšem zůstala nevyřešena, vypadá to, že dívenka zde byla sama, bez rodičů.

Martell se prodrala skrze dav, aby se na ono tělíčko pořádně podívala, když k němu však přistoupila, ozvalo se z jejího hrdla hlasité zalapání po dechu. Poznávala to, věděla, kdo to je. Byla to její malá kamarádka se kterou se zde seznámila jednoho minulého léta. Slzy se jí začali hrnout z očí a pomalinku se začala měnit ve světýlka. Ta se vznesla a začala kroužit okolo těla, až ho nakonec pokryla. Když opět vzlétla, tělo bylo pokryto bílými zářivými květy.

Jakmile se rozfoukal větřík, květy se vznesly a stejně tak, jako se zde ony květy objevily, tak stejně tak se vytratilo zohavené tělíčko. Světélka mezi těmito květy ladně prokluzovala, přidala se i hra houslí, na které hrál Ian. Návštěvníkům se tak naskytla smutná, avšak přesto úžasná podívaná. V dáli se dokonce rozeznělo i vlčí zavití.

Celý ansámbl truchlil, ale nejvíce ze všech trpěla Martell, ačkoli to na sobě nedala znát, celé tělo se jí chvělo a dříve veselý obličej plný radosti, byl nyní zahalen smutkem a temnotou. Očka, která měla dvojčata stejná se Martell zbarvili do jasné fialové, do takové jako míval Ian.

,,Tohle mu nesmí procházet!" vyštěkla na ně zoufalým hlasem. Kdokoliv se snažil něco říci, brzy byl umlčen, neboť nechtěla slyšet ani jediné slůvko, které by jí udělalo v její hlavě ještě větší guláš než má teď.

,,Musíme TO udělat, vím, že vám to bude připadat těžké vrátit se ke starému řemeslu, ale pokud to neuděláme, budeme muset cirkus zavřít. Už jednou se to Crispinovi povedlo, ale tentokrát se mu to nepovede, to slibuji a vůbec, kde je ta nová?" Očka jí sklouzla po všech přítomných, ale jediný kdo scházel byla Anabell.

Martell se okamžitě rozběhla k jejímu karavanu, dívka si tam zrovna pročesávala své dlouhé havraní kadeře. Když se dveře rozletěli dokořán s klidem odložila kartáč. Poté se mile usmála a dala se do řeči.

,,Vím co tě Martell trápí, ale věř mi. Já to nebyla, mám alibi. Byla jsem na předělávání obličeje, jak dobře víš, mám prapodivnou schopnost, ale i bez ní stále potřebuji pár úprav. Konec konců jsem živá panenka a jako jediná znáš mé tajemství. Doufám, že to zůstane mezi námi.

,,Ach sladká Anabell, nikdy jsem ti nevěřila, měla jsem tušit, že jsi to byla ty. Neměla jsem tě sem pouštět. Nevím z jakého důvodu tě sem pustil ředitel, ale další vražda ti neprojde. Jsi v tomhle nová navíc nejsi jediná panenka, kterou Crispin vytvořil."

Bylo to tak, dvojčata Rose a Martell, byli vytvořeny Crispinem, jako dvě kouzelné panenky, avšak jednou se proti němu vzbouřily a jeho nadobro opustily. Jenže nikde před ním nebyly v bezpečí, neboť to Crispin připravil Rose o hlavu. Jednou však bezpečné místo našly, byl to cirkus.

,,Crispin si jde pro Rose, to bys měla vědět už jednou se jí pokusil ukrást ne? Navíc, Rose je poslušnější než jsi ty." Opět popadla svůj kartáč a pustila se do česání svých kadeří. To už Martell nevydržela a se slzami v očích opustila karavan. Věděla, že všechno je špatně, musela nějak přimět ansámbl udělat TU věc, které se všichni tak bojí. Nebyla totiž jiná možnost, jak Crispina porazit.