Not all slytherins are evil

Tohle opravdu potřebuji?!

Sebíhala jsem točité schodiště, když jsem zakopla a na někoho spadla.
,,Jsi v pořádku?" Ozvalo se pode mnou.
,,Ano, moc se omlouvám Harry."
Opatrně jsem z něj slezla a podala mu brýle, které ležely na nižším schodě.
,,To je vpořádku Avital."
,,Znáš mě?"
,,Jistě, jak bych ne..."
,,Harry, jdeš akorát v čas."
Ozval se hlas profesora Brumbála.
,,Tak zatím a buď opatrná." Rozloučil se a pohladil mě přitom po rameni. Chvíli jsem tam ještě stála, než jsem se pořádně vzpamatovala. Následně jsem se opět dala do běhu.

Stála jsem před těmi nejzáhadnějšími dveřmi v Bradavicích. Byly tak záhadné jako profesor, kterému patřily. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem zaklepala. Dveře se prudce rozevřeli.
,,Co pro vás mohu udělat slečno Evansová."
,,Měla bych pár otázek. Mohla bych bych dál?"
,,Obávám se, že to v tento moment není možné. Pokud máte nějaký dotaz ptejte se." Vyzval mě profesor v černém.
,,Dobře, znal jste před sedmnácti lety nějakou těhotnou ženu, která čekala dvojčata?"
,,Proč vás to zajímá?"
,,Lépe bych se zeptala, jak se jmenovala?"
,,Nemusím vám na toto odpovídat."
,,Vím, že jste ji znal a nesnášel jejího manžela."
,,Kdo vám to navykládal. Horší lži jsem už dlouho neslyšel. Nejspíš mrzimoru strhnu body."
,,Nikdo mi nic neřekl. Jsou to mé vzpomínky. Ta žena je moje matka."
Profesor Snape celý zblednul. Více než obvykle.
,,Jste vpořádku?"
,,Ano jsem, ale bohužel vám v tuto chvíli nejsem schopen odpovědět." Zabouchl předemnou dveře. Já stála opět sama bez odpovědí. Zrychloval mi dech. Musím se odreagovat. A vím kam.
Dveře se zjevily sami. Spoza nich se linula hudba staré gramofonové desky. Pomalu jsem je otevřela.
Místnost, byla zahalena do teplé žluté barvy. V rohu se pišně táhla houpací síť, vedle ní stál malý stoleček, na kterém vyčkávala konvička s nádherně vonícím čajem. Hudba se linula kousek opodál. Atmosféru doplňoval zpěv ptáků a šum stromů. Zlehka jsem ulehla do houpací sítě. Proud světla zesílil, jakoby sem prosakovaly sluneční paprsky. I když jsem stále byla uprostřed temného a chladného hradu, cítila jsem se jako na venkově z dob parného letního dne. Jen jsem se nechala unášet na tónech písní, kolébat nepatrným větříkem. Zavřela jsem oči a vnímala vše, co mi chybělo. To, co mě vždy uklidňovalo a též uspáááávalo......

,,Na každého čeká ve světě jeho princ."
,,Ale já nejsem žádná princezna, ani jí nechci být. Vždycky jsem ta záporná. Na ty princ nečeká, ty princové přemáhají a zabíjejí."
,,Ale Avi, i padouši mají šťastné konce."
,,Ale jak poznám, že to není jen někdo, kdo mě chce přemoci."
,,Každý princ probudí svou pravou lásku, polibkem. Jako princ Filip probudil Auroru."
,,Ale Autora je zrovna špatná a namyšlená princezna."
,,A co Sňehurka, ta si svou lásku zasloužila ne?"
,,Ale Zlá královna si ji zasloužila taky a neměla ji."
,,Ale Avi, běž už spinkat. Každý má svého prince, který ho polibkem probudí. Nezáleží na tom, jestli jsi zlá či hodná. Lásku a naději potřebuje každý. A pamatuj, i když nás odstrkují, uráží, musíme se stále usmívat a dávat jim naději na lásku, která jim chybí."
,,Mám tě ráda maminko. I tatínka, i když už tu s námi není."
,,Tak už spinkej broučku."
,,A můj princ mě probudí. Vždycky mě probudí."
Pomalu jsem ptevírala oči. Už jsem dost velká na pohádky, na spací kletby, na polibky z pravé lásky. Podívám se na své kapesní hodinky. Pane Bože????!!!!!

Draco's pov

,,Severusi, jen vy mi můžete pomoci.
Znáte Pána Zla velmi dobře. Pomozte mi, abych uspěl." Nedostávalo se mi odpovědi. ,,Tak slyšíte??!!!!!"
,,Vypadni."
Byl celý bledý, stál vzpřímeně.
,,Fajn, ale vy teď podáváte ruku ďáblu." Prudce jsem za sebou zabouchl dveře. Nikdo se mnou nebude jednat takto. Zvládnu to sám. Konec konců, vybral si mě. Mě ze všech. Uspěji.
Procházím se chodbou. Temno znoční oblohy zaplavuje celou chodbu. Jakoby v tomto hradu nebylo už dost tmy. Pokračuji dál chodbou. Bez myšlenek, bez cíle, bez chuti života. Z povzdáli zaslechnu slabou hudbu. Ta píseň mi něco připomíná. Ne. Někoho. Rozejdu se za ní. Zvuk sílí, ale jen tak, abych ho zaslechl. Nejsilnější je za velkou zdí. Už asi ze všeho šílím. Přijedu dlaní po zdi. Otočím se směrem k mé koleji. Rozejdu se. V tom se ale ozve slabý zvuk. Prudce se otočím zpět a na zdi předemnou se zjevují dveře. Vezmu za kliku. Vstoupím do místnosti, která je zahalena ve žlutém světle, ve zpěvu ptáků, v konejšivé atmosféře. Fajn. Tohle opravdu potřebuji???? Čekal bych spíše něco tmavého a osamělého.
Procházím se po místnosti. Hledám něco, kde bych si mohl sednout. Když v tom v rohu spatřím ji.