Na vlnách nadějí ( III. díl )

3. Nová šance

Draco právě vešel do svého rodného domu, odložil svůj kufřík na stolek a zamířil do salónku, kde ho pokaždé v tuhle dobu čekala matka se Scorpiusem, aby si popovídali a dali si spolu čaj. Nepřestával být Narcisse vděčný za to, že se o Scorpiuse stará po dobu, co je Draco v práci. Kdyby nebylo jí, musel by přestat pracovat a určitě by rychle přišel o rozum, protože jeho syn je neuvěřitelně živé dítě a dostává jeden horší nápad za druhým. Ačkoliv si mohl dovolit zaplatit si hlídání, nedal by ale svého syna do rukou nikomu cizímu. Tolik se o toho blonďatého kloučka, který mu dal nový smysl života, bál. Byl podezíravý ke všemu, co se ho týkalo.

„Ahoj, matko," pozdravil Narcissu, políbil ji na tvář a s povzdechnutím se posadil do křesla.

Od rozhovoru s Blaisem uběhly dva dny a on pořád nemohl přestat myslet na to, co mu řekl. A ještě víc ho sžíralo to, že ani nijak nevyvrátil jeho domněnku, že chodí s Hermionou - s jeho Hermionou. Nemělo by mu to být ale jedno?

„Jak bylo v práci?" zeptala se Narcissa a podala mu šálek čaje.

Draco protočil oči v sloup, o práci se bavit nechtěl. Vlastně se nechtěl bavit o ničem. Chtěl vytáhnout Scorpiuse na zahradu a proletět se s ním na koštěti. Vždycky se spolu nasmáli a jeho v tu chvíli nic netrápilo. Na nic nemusel myslet a jen pozoroval svého šťasného syna s úsměvem od ucha k uchu.

„Kde je Scorpius?" zeptal se, když si uvědomil, že v salónku není a rozhlížel se kolem sebe. Než však stihla Narcissa odpovědět, ozval se hlas jeho syna.

„A taky už jsem skoro v půlce Dějin čar a kouzel," pronesl hrdě blonďatý chlapec.

„Vážně? To je moje nejoblíbenější kniha."

Draco sebou trhl a okamžitě se podíval ke dveřím salónku. Dovnitř právě vcházela Hermiona a držela za ruku jeho syna, který se usmíval. Cože?!

„Oh, a máme návštěvu," pronesla Narcissa stylem, jako by na to snad zapomněla a Draco se na ni zamračil.

Hermiona se na něho krátce podívala a slušně ho pozdravila. Draco jí jen kývl na pozdrav.

„Pojď, Scorpiusi, zajdeme do kuchyně za skřítky," vybídla svého vnuka Narcissa a než oba dva ze salónku zmizeli, krátce na svého syna pohlédla a nepatrně se pousmála.

Hermiona se za nimi dívala, dokud jí nezmizeli z očí a pak se otočila k Dracovi. Posadila se do křesla naproti němu a odhodlaně se na něho zadívala.

„Proč jsi tady?" zeptal se Draco a snažil se nahodit ledabylý tón.

Hermiona si povzdechla a nervózně si mnula ruky. „Musíme to nějak vyřešit," vydechla. Bylo poznat, že moc ráda tady není a zřejmě jí to dalo spoustu přesvědčování sama sebe, aby sem vůbec přišla.

Draco se ušklíbl. „Já jsem ti návrh na řešení dal," odsekl.

„Nedal!" vyštěkla. Hned se však zase uklidnila. „Sprostě jsi mi přišel oznámit, že ses rozhodl poznat mojí dceru."

„Naši dceru, Hermiono," zavrčel na ni.

Hermiona se na něho zamračila. „Fajn, naši dceru," procedila skrz zuby. „Nemůžeš jen tak přijít a vmísit se nám do života," dodala už naprosto klidně.

„Řekl bych, že můžu," odporoval. „Mám stejné právo být součástí jejího života jako ty."

Hermiona chvíli mlčela a kousala se do vnitřní strany tváře. Zdálo se, že svádí vnitřní boj. Pak se nadechla a upřeně se na něho podívala. „Ano, máš," souhlasila. „Proto jsem tady."