Po zániku Země

1.

Spala jsem v malém pokojíku na palandě, když mě probudilo hlasité houkání a červeně blikajcí alarmová světla. Rychle jsem vstala až jsem se praštila hlavou o nízký strop a nahlas jsem zaklela. Pod sebou jsem také uslyšela šustění a tlumený výkřik.

„Elis jsi v pohodě?" Křikla jsem dolů a držela jsem se za čelo. Tohle není dobrý a to vůbec.

„Ať se celá posádka dostaví na můstek. Hned!" Byl slyšet nervózní a naštvaný hlas z rozhlasu.

„Panebože Karo. My tady umřeme!" Panikařila Elis a bylo slyšet, že asi zachvílí stratí vědomí.

„Klid, zhluboka dýchej už leží dolu." Dávala jsem nohu na první schod když v tom se dostavil náraz a já jsem se rozplácla na zemi.
„Ježiši jsi v pořádku?" Začala moje nejlepší kamarádka šílet ještě víc. Pomalu jsem se vyškarábala na nohy.
„Nic mi není. Pojď musíme najít Naila." Rychle jsem popadla svůj luk a toulec s šípy a šla směrem ke dveřím. Elis šla hned zamnou a v ruce držela dlouhý, úzký meč a za opasek si zastrkávala pár vrhacích nožů.
„Všichni se evakuujte! Co nejdříve se dostavte k únikovím modulům! A berte si jen ty nejnutnější věci!" Rozkřikl se znovu hlas nad námi. Rozhlížela jsem se po úzké chodbě kde se hemžilo spousta lidí a dětí. Všude byl slyšet pláč, křik a sténání. Ale já v téhle vřavě hledala jen jednu osobu. Naila. Čekala jsem jestli někde nezahlídnu jeho špinavé blond vlasy.

Po pár nekonečně dlouhých minutách jsem konečně uviděla světlé vlasy, popadla jsem Elisinu ruku a táhla jí směrem k Nailovi.
„Naileeee." Zařvala jsem z plných plic. Viděla jsem jak se bleskurychle otočil k nám a jeho tmavé oči se vpily do mých dvou barevných.

Zmínila jsem se, že mám každé oko jiné? Ne? Tak teď už to víte. Už jsem se tak narodila, takže mě to dělá výjimečnou. No kdopak by neobdivoval dívku s dlouhými kudratými vlasy a s jedním hnědým a druhým zeleným okem?

Nail si nás vyděšeně prohlížel, ale jakmile zjistil, že jsme v pořádku, úlevně vydechl.

„ Co se děje?" Snažila jsem se překřičet vyděšený hluk davu, jenže to bylo docela nemožné.

Elis mi vystrašeně tiskla ruku a já jsem na tom taky nebyla o moc líp. No kdo by neměl strach, kdyby ho vzbudili uprostřed noci a řekli mu, že si má zbalit to nejdůležitější a evakulovat se?

„Nemám tušení, ale určitě nám hrozí velké nebezpečí. Jste v pohodě?" Ptal se pohotově a v očích se mu zračil neklid.
„Jo jsme a ty?" Podívala jsem se na něj. Už se chystal odpovědět ale přišel další náraz. Cítila jsem jak ztrácím pevnou zem pod nohama a připravovala jsem se na tvrdý pád.

Ten ale nepřišel, místo toho mě zachytily dvě silné ruce.
Rychle jsem vstala a otočila se na mého zachránce. Přede mnou se tyčil vysoký černovlasý kluk a mě se nezdálo, že bych ho někdy viděla. Přeci jen tahle planeta není zase tak malinká, aby se tu znal každý s každým.

Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do jeho hnědomodrých očí. Nevím proč, ale něčím mě fascinoval. Možná to byla jeho výška a mohutnost, co mu dodávala určitý dojem. Ale ty oči, takovou barvu jsem nikdy u nikoho neviděla.

„Kdo jsi?"

Vážně, Karo? Něco míň stupidního jsi říct nemohla? Bože.
„Jmenuju se Coul a příště si dávej bacha kam padáš." Ten konec věty mě docela zaskočil. To jako vážně? Jak to mám asi udělat když se řítíme vesmírem, kus lodi je někde v trapu a pořád se otřásá.
„Tak promiň no." Viděla jsem jak se mu trošku nadzvedly koutky. Hmmm... Je to vážně zvláštní člověk.

Od kdy přemýšlím o zvláštních lidech? Ne nemám ponětí.

Chvíli jsme na sebe jen zírali, jenže nás vyrušilo houkání alarmu okolo.

Celá loď se začala otřásat.
„Rychle, tudy." Křikla jsem na ostatní a rozběhla se chodbou směrem k únikovím modulům.

Už jsem myslela, že omdlim z nedostatku vzduchu z nekonečného běhu. Byla jsem také celá pomlácená z neustálích nárazů kdykoli přišel další otřes. Konečně jsem ale uviděla obrovskou místnost se spoustou malých vesmírných lodí. Ohlédla jsem se abych se ujistila, že jdou všichni zamnou a pak jsem vběhla do nejbližších otevřených dveří. Vevnitř jsem uviděla sedačky a nějaké police s krabicema a vepředu u okna jednu samostatnou sedačku která byla postavená před řízením. V ní už někdo seděl a když jsem tam celá zadýchaná vběhla prudce se otočil.
„Čekáš na někoho?“ Vysypala jsem ze sebe mezi hlubokými nádechy.
„Ne, nečekám a mám v plánu už startovat.“ Řekl a když zamnou přiběhli i sípajcí ostatní vypadal ještě překvapeněji. Přišel další a zatím největší náraz ze všech a všechna světla zhasla.
„Startuj!“ Zařvali jsme na něj společně. Hnědovlasý kluk se bleskově otočil a zapnul motor.

Po pár vteřinách jsme se už řítili kosmem a udýchaně lapali po dechu. A bylo to právě v čas, protože se nám naskytl pohled na vybuchujcí loď. V tu chvíli příšel největší a poslední náraz. Cítila jsem jak strácím zem pod nohama, ucítila ostrou bodavou bolest v hlavě a pak už jsem viděla jen tmu.