Nobody Can Save Me

Prolog

Klečela jsem uprostřed naprostého zmatku. Kolem se rojila spousta lidí, ale já je nevnímala. V náruči jsem držela tělo svého nejlepšího přítele, kterého nikdo nemohl nahradit, protože mi nikdo nikdy nebyl tak blízký, jako on. Houkání sirén, křik, pláč, štěkot, hlasy... všechno mi splývalo do jediného zvuku - neutichajícího zoufalého kvílení. Proč? Proč odešel a nechal mě tady samotnou? Vím, neměl to lehké, ale proč si vzal život? Mohla jsem mu pomoct... Chtěla jsem, ale on odmítl. A teď... je prostě pryč. A už nikdy se nevrátí...
"Taťana Wood?" Uslzenou tvář jsem odvrátila od Chesterových mrtvolných očí a přes slzy pohlédla do očí strážníka, který právě vyslovil mé jméno. "Ano." "Prosím, přijměte mou soustrast." Soustrast?! Soustrast?! Nemůžete vědět, jak mi je! Chce se mi brečet a ječet zároveň! On byl tím posledním, koho jsem měla! Moje opora. Mé všechno. Co mám teď dělat?! Svěřit se do péče "odborníků," kteří mi vymyjou mozek?! Nebo spáchat sebevraždu stejně jako Chester?! Odvrátila jsem tvář a pohled upřela kamsi do dálky. Zhlubokla jsem se nadechla a potlačila další vzlyk. Pevně jsem semkla víčka svých nesourodých očí. Mé uslzené líce pomalu osychaly. Už jsem neměla sílu ani dál ronit slzy. Vím, že lidé kolem za jeho smrt nemohou... alespoň ne ti, kteří se mi teď snaží pomoci. Neměla bych si na nich vybíjet zlost, nezaslouží si to. Stejně tak, jako si Chester nezasloužil zemřít. Povolila jsem víčka a snažila se jedním dlouhým hlubokým nádechem uklidnit své prudce bušící srdce. "Děkuju..." řekla jsem stále ještě poněkud roztřeseným hlasem směrem ke strážníkovi, který ještě chvíli postával po mém boku. Vypadal, že chce něco dodat, ale nakonec to vzdal a odešel. Zůstala jsem sama a dál se utápěla ve svém žalu. Bez kohokoli, kdo by mě mohl obejmout a utěšit tak, jako to dělával Chester, můj nejlepší přítel, u jehož bezvládného těla jsem právě klečela. Dívala jsem se do jeho krásných, jindy tak živých, dnes skelných očí s vědomím, že ten pohled mu zůstane už navždy, které mě dohánělo k šílenství. Ucítila jsem něčí pohled na svých zádech a potlačila nutkání se ohlédnout. Ani jsem nemusela. Zanedlouho se ozval milý, tichý hlas postavy stojící za mnou, Chesterovy druhé manželky: "Nezasloužil si život, jaký mu udělil osud." O kousek dál postával vedle Samanthy schoulený v náručí svého staršího nevlastního bratra její a Chesterův jedenáctiletý syn, který zarytě hleděl zarudlýma očima, ve kterých se zračilo zoufalství, smutek a prázdnota, kamsi do dálky. Poznala jsem, že ani on už nemá sílu dál vzlykat. Že už nemá sílu na nic. Bylo mi jasné, že tak těžce, jako on, se s Chesterovou smrtí nebude vyrovnávat nikdo. Ucítila jsem jemné pohlazení Talindiny dlaně na svém rameni. To mě konečně přinutilo se odtrhnout od mrtvolné tváře Chestera a zarudlých očí jeho syna. Svůj pohled jsem teď věnovala jí. Ta hleděla přímo do těch mých. Neuhnula. Ani na chvíli, když se nedaleko od nás ozval výkřik jednoho z novinářů, kterého policisté násilím donutili opustit místo činu. Zkoumala skrz ně mou duši, mé pocity. Pak mi věnovala smutný úsměv, jeden z mnoha, které vás dokázaly povzbudit a pohladit na duši, při kterém mé srdce pookřálo a který jsem jí s tou špetkou radosti a naděje, kterou ve mně vzkřísila, opětovala. Svou ruku stáhla zpět ke svému boku a opustila mě stejně, jako strážník před ní. Osamněla jsem, opět, tentokrát však alespoň s mizivou nadějí v srdci. Měla bych už taky asi jít... pomyslela jsem si. Něco mě však nutilo zůstat. Snad vědomí, že Chestera vidím naposledy. A tak jsem znovu, naposled objala jeho tělo a zatlačila víčka jeho mrtvolných očí, které mě propalovaly pohledem. Jako by mi chtěl říct něco, co nestihl...
Z myšlenek mě vytrhl rázný hlas jednoho z policistů: "Slečno, už budete muset jít." Uvědomila jsem si, že přes hustou clonu slz už zase nevidím na krok. Vstala jsem a zavrávorala. Nebýt pohotového zásahu jednoho ze strážníků okolo, asi bych skončila opět v Chesterově náruči. "Děkuju..." šeptla jsem sotva slyšitelně a už už byla na odchodu, když mě zadržel hlas, který mi před pár minutami přál upřímnou soustrast: "Slečno Woodová! Něco vám spadlo!" Ruce se mi automaticky zabořily do hlubokých kapes černé semišové mikiny s kapucí. Klíče, mobil, peněženka s doklady... všechno mám... Netušila jsem, co mi chybí. Snad jen Chester... mihlo se mi hlavou. A nebyla jsem daleko od pravdy. Strážník mi podával pečlivě složený papírek. Nepochybovala jsem, že je od Chestera. Vždycky byl perfektcionista... že by přece jen nebyl mrtvý? Myšlenku plnou prchavé naděje okamžitě zapudil pohled na jeho nehybné končetiny a vzpomínka na jeho chladnou dlaň v té mé. Stejně se mi však zdálo, jako by se na mě ty bezkrevné rty, na ten moment, než přes celé jeho tělo přetáhli plachtu, usmály.