School of Wizards《!Pozastaveno!》

Chapter 1

Seděla jsem v našem autě a koukala z okna na ubíhající krajinu. Pořád jsem se vztekala, protože mě máma přihlásila na školu. To by asi ještě nebylo tak strašné, ale ta škola byla pro kouzelníky. Ano, pochopili jste to správně, jsem čarodějka. Určitě si teď myslíte, jak je to bezva, být taková, ale řeknu vám, není to žádná sláva. Většinu kouzel mám zakázaných a létat na koštěti taky nesmím. A na této škole se to nezmění, budu se učit trapné věci, jako dějiny kouzel nebo o honech na čarodějnice. Když jsem o té škole, o škole Bruja de la Escuela, slyšela poprvé, těšila jsem se, že se na ní budu učit bezva kouzla a míchat lektvary. Byla jsem naštvaná, že se tam nic takového neučí.

„Mami, proč nemůžu zůstat na normální škole? V Sacramentu se mi ta škola líbí a mám tam kámošky" začala jsem svoji obvyklou větu. Obvyklá byla asi poslední 2 týdny.

„Angeeline, tohle nechci slyšet. Ty nejsi normální smrtelník, jsi čarodějnice. Musíš se naučit, jak ovládat svou magii. Já na tu školu chodila taky a tam tě naučí skvělé věci"

„Jo, bezva věci," naznačila jsem uvozovky. „třeba jak se zabíjeli čarodějnice v 19. století"

„Angeeline! Já už to nechci poslouchat," přeřadila máma rychlost. „ze Sacramenta je to daleko na ten ostrov Farallon, ty tvoje řeči mě unavují"

„Mami a ty se mnou pojedeš až tam?"

„Ne, jen do San Francisca. Tam nasedneš na loď a pojedeš na Farallon sama," podívala se na mě. „je ti šestnáct, Angele. To zvládneš"

Dívala jsem se dál před sebe. Máma to chápala jinak než já. Byla šťastná, že jdu na tu školu. Já naopak, nechtěla jsem odejít ze Sacramenta. Jsem zvyklá na velkoměsto, na Farallonu není nic jiného, než ta škola a nějaké rezervace. Nejsem rozmazlená nebo tak, ale určitě mi tam bude chybět ta civilizace.

Jeli jsme ještě asi hodinku a půl a dorazili jsme do San Francisca. Nejradši bych zůstala tady, než abych jela na nějakej pidi ostrůvek.

Když máma zaparkovala na přístavišti kousek od lodi, stálo tam kolem mě asi 10 děcek, kterým mohlo být tak 13. Byla jsem tu nejstarší, to jsem byla ráda.

„Prosím všechny, co jedou na ostrov Farallon ať nastoupí na loď" zavolala nějaká paní v černém triku a bílých legínách.

Otočila jsem se na mámu. „Tak ahoj" objala jsem jí a do očí se mi nahrnuly slzy. Žila jsem s mámou strašně dlouho sama, táta se odstěhoval do Kanady, když mi byly dva roky.

„Ahoj zlatíčko. Budeš mi chybět" objala mě mamina a dala mi pusu do vlasů.

„Ty mně taky"

Zvedla jsem kufr, hodila si na rameno tašku a odešla na loď. Sedla jsem si na lavici a podívala jsem se na pevninu, kde stála máma. Zamávala jsem jí a ona mě zamávala zpátky. Ale to už se začala loď rozjíždět a pevnina se nám ztrácela před očima.

A nejeli jsme moc dlouho, asi jenom třičtvrtě hodiny. Když jsme se blížili k ostrovu Farallon, viděla jsem hromadu lidí, jak mávají lodi a čekají na nově příchozí spolužáky. Když v tu ránu jsem zahlídla partičku nádherných kluků. Byli to 3 světlovlasí chalani, jednomu mohlo být tak 16, druhému tak 18 a třetímu stopro přes 20. Stáli kousek od přístaviště lodí, takže byli asi určení k tomu, aby pomáhali s kuframa. Když jsme zastavili, svůj červený kufr jsem podala tomu nejmladšímu klukovi a ten ho lehce přenesl přes díru mezi lodí a molem. Když ho stavěl na zem, usmál se na mě. Pak hned šel zpátky za klukama a ihned si začali povídat. Občas se i podívali na mě a to mě extra znervóznilo a naštvalo. Zvedla jsem nenápadně ruku do výšky a pohla ukazovákem směrem dolů. Mladíčkovi okamžitě spadly kalhoty až ke kotníkům. Ostatní dva kluci chytli záchvat smíchu. Taky jsem se začala smát, popadla kufr a šla směrem ke škole. Tady mě toho ještě čeká...

Doufám, že se vám první část líbila. Tuhle celou povídku bych chtěla věnovat úžasné, nejlepší a nejskvělejší kámošce Pavlínce :33 ty víš, že tě mám strašně ráda a že tys mě dokopala k tomu, aby se tahle povídka vůbec dostala na povrch :))

Díly budu přidávat asi 2x za týden ;))

-Annabellka99