Svolávač

Kapitola devátá

Tajemná tvář pravdy

I.

Když jsme se s pomocí slzy boha dostali dovnitř, nikdo nedokázal věřit svým očím. Všichni jsme očekávali polorozpadlou pustinu zevnitř, kamenné trosky, náhrobky či staré nápisy. Ale vše bylo nově zařízené. Podlaha čistá jakoby nikdy neusedl na ni žádný prach a vzduch byl čistý jakoby jsme opět stáli venku v přírodě. Když jsme popošli o kousek dopředu nádherně dlouhé a velké kamenné sloupce se honosily po stranách a za nimi byla propast do jakési prázdnoty pod námi. Tekla sice láva z kousků okrajů, ale ta mizela v nekonečně prázdnotě pod námi. Všichni jsme polkli sevřeni strachem i obdivem. Jenže to byl právě strach, co převládal. Postupovali jsme dopředu a první co nás zarazilo, byl zvuk křupání kamene i jeho pohyb. Ohlíželi jsme se všude kolem po stropech i stěnách očekávajíc nějaký pád sloupu či obrovský balvan co se ulomí. A tak se i stalo. Ze strop najednou obrovský balvan spadl přímo mezi nás a my všichni odskočili zpátky rozestoupeni kolem něho "Myslím, že u náš očekává" řekl Rolo a my jen souhlasili podívajíc se na sebe. Postupovali jsme dopředu, ale v tom se ozvalo křupnutí kamene za námi, my se otočili a s kamene se pomalu utvořil obrovský kamenný golem! Všichni jsme vykřikli, ale Durothar nezaléhal a ocasem golema rychle shodil do prázdnoty pod námi "To by jsme měli" všichni jsme se na něj podívali, nechápajíc co se teď stalo. Nakonec jsme jen potřásli hlavou a šli dále, když v tom začali padat další stejně velké kameny! Okamžitě jsme se rozběhli kupředu směrem do velkého sálu, co byl před námi a mezi námi a vstupní halou dělilo jen pár metrů. Když jsme tam došli, nečekalo nás nic krásného... Několik míst a dlouhatánská chodba na jejímž konci byl zvláštní proud lávy spojený s jakousi nehmotnou energií, která stoupala spolu s lávou směrem nahoru *Tohle bude dílo toho svolávače. Bude to ten štít kolem ostrova* řekl Az-Log, ale všichni jsme to hned poznali. Největší krása, ale přišla v tedy až se pomalu směrem od nás k lávovému proudu začali rozsvěcovat pochodně na sloupech. Přímo jsme žasli!

II.

"Vítejte drazí poutníci a draku Durothare. Očekával jsem dlouho váš příchod..." tváří v tvář jsme stáli naproti našemu nepříteli i celého ostrova. Byl to opravdu Svolávač. Znal jsem ho... Kdysi jsme spolu bojovali *Počkej... Není to-* "Sám Dorien. Tebe bych za tímhle vším opravdu nečekal" pousmál jsem se a vytáhl svůj meč s nádherně rudým ostřím "Allete... Allete... Po tak dlouhé době se setkáváme a opět proti sobě? Naše meče se vždycky musí obrátit proti sobě, ale tentokrát už tě bude čekat jen SMRT! " vykřikl a najednou ze ozval zvláštní smích a i slova, kterým jsem nerozuměl. Okamžitě jsme všichni byli vyzbrojeni a sledovali naše okolí. V tom, ale naše očekávání bylo naplněno něčím otřesnějším, než jsme my sami čekali. Ze všech děr, otvorů i míst začali vylézat směrem k nám jakýsi goblini! "Pane... Bože..." řekla Jessica s třesoucíma rukama svírající svůj meč, ale když viděla tu obrovskou armádu okamžitě ji popadl strach. Nechtěla přijít o svůj život. Ani jsem se jí nemohl divit. Stovky ba i tisíce ozbrojených skřetů či goblinů stálo proti nám čtyřem. Všichni jsme nemohli odejít, ale bojovat by nebylo lehké i s drakem "Allete, jak je to dlouho? 5 let? Pamatuju si dobře situaci, byl jsem to já kdo ušetřil tvůj život... Měl jsem tě tehdy, ale zabít!" zařval po mě přes rozlehlý sál kde se zvuk stával dvakrát rozlehlejším. Nadechnul jsem se a podíval se na svůj meč... Měl jsem na vybranou. Mohl jsem krýt ústup ostatních, kteří by utekli a padl bych aspoň v boji za jejich záchranu... Nebo mohl utéct a doufat, že nikoho z nás nechytí. V rudém ostří meče se odráželi mé myšlenky, které byli upoutány na Jessicu. Věděl jsem, že za každou cenu ji musím ochránit, protože právě díky ní mám opět city i emoce. Mé ruce ovšem byli zkleslé a povadlé, protože jsem věděl, že tak či tak tady zemřu. Celou dobu jsem bojoval sám za sebe a teď? Budu bojovat pro jiné? "Allete... Jsme tady s tebou až do úplného konce. " řekla Jessica svírajíc mou ruku a když jsem se ohlédl. Neviděl jsem v jejích očích ani náznacích strach, ale hrdost. Bojovali za čestnou věc a se ctí chtěli i padnout. Sevřel jsem tedy pevně meč! Sundal své brnění, abych se mohl lehce pohybovat a nechal si jen hrudní plát "Je to 5 let Doriene. Ale teď se osud změnil... Cítím totiž, že tentokrát smrt bude provázena až s tebou a to do dnešního dne! " zařval jsem z plných plic!