Zákoutí mé mysli

život bez Slunce

Kam podělo se Slunce z mého žvota?
Teď je v něm místo něj jen temno a prázdnota.
Vidím světlo, štěstí v očích tvých,
však nedokáže se přenést do těch mých.

Myšlenky běhají mi v hlavě jako splašené,
vím o nich jen to, že jsou strašidelné.
Nedokážu je polapit, chopit se jich pevně,
když na druhou stranu se jich bojím méně.

Tuším, že něco se semnou děje,
když kamarád se na mě směje.
Já odvracím svou smutnou tvář,
ať už nevidím toho úsměvu zář.

Všichni se ptají: Jak se máš?
Asi fajn, když slzy z tváře utíráš.
Jistě, proč bych měla brečet jen,
když se modlím ať je to pouhý sen.

Proč jsem taková, to se sama sebe ptám.
Doufám, že za kamaráda tě pořád mám.
Nechci ubližovat lidem, které mám ráda,
však má duše nečím velkým strádá.

Nemůžu spát, mívám noční můry,
každý večer jsou v nich jiné stvůry.
Štěkám na každého kdo mi něco poví,
co se semnou stále děje? Kdo ví.