Carol je zpět
Tato epizoda je trochu slabší a nejsem s ní 100% spokojená
I přes to doufám že se bude líbit
================================
Všímám si jeho piercingu v nose a rtu. Koukne se na mě "stalo se něco?" zeptá se."Já....ne nic" setřu si slzy. "Jaktože nejsi připoutanej k posteli ?" změním téma. "Byl jsem za ředitelem, chtěl se mnou mluvit" řekl. "Aha" jediný co ze mě dostanu. "Jdeme?" "kam?" "Máme jít na hřiště" odpoví. Zvednu se, beru mobil a jdu. Jdeme po chodbě. Tentokrát slyším jenom smích. Vzpomenu si na to jak se mi smál otec. Snažím se to potlačit. Chytnu se za hlavu a sesunu se na zem. "Hej, co ti je !" začne na mě Andy křičet. "Jdu pro pomoc" řekne. Chytím ho ruku. "ne...já to zvladnu!" řeknu odhodlaně. Zvednu se a běžím na hřiště kde máme sraz. Andy mě následuje.
Když tam dorazíme všichni už tam jsou. Stoupneme si do řady a posloucháme sestru. Mladá, hezky oblečená, silikony, co ta tu chce?
"Dobrý podvečer, jsem sestra Kate a dnes si zahrajeme hru, určitě jste se za tenhle den se svými svěřenci o sobě něco dozvěděli, tak si to otestujeme" usmála se. Koukla jsem se na Andyho a ten byl stejně překvapenej jako já.
"A co dostane ten kdo vyhraje?" zeptal se jeden ze spolužáků. "Ten kdo vyhraje bude moct jít se svým svěřencem dnes večer ven a dělat si co chce, a ten kdo bude nejhorší ze všech bude muset mýt nádobí a spát ve stanu" odpověděla. Bylo mi jasný že prohrajeme protože on o mě neví vůbec nic.
Do začátku soutěže jsme měli ještě 30 minut. Tak jsem si sedla ke stolu a přemýšlela. Přišla mi SMS. Zase od mámy. "Budeš tu jen tak sedět nebo mi něco o sobě řekneš" přisedl si vedle mě Andy. "Hmmmm" zabručela jsem. Odemkla mobil a začala číst zprávy 'zlatíčko kde jsi?' 'mam o tebe strach' 'až přijdeš domů nepřej si mě' 'vždyť to je minulost' 'jsi jen malá svině jako tehdy' 'okamžitě se mi ozvy!' 'nebo se tě zbavím jako Erika' 'promiň zlato já nechtěla'
"Kdo je Erik ?" zešeptal Andy. "Tys to četl?" zeptala jsem se. "Odpověz" řekl klidně. "TO TY ODPOVĚZ!" zařvala jsem a tím jsem si získala všech pozornost. "MŮŽEŠ SE UKLIDNIT!" zařval na mě. Naše pohledy se do sebe vpíjeli. Začala jsem z hluboka dýchat a věděla jsem ,že to není dobrý.
Přispěchala k nám slečna silikon a začala pištět "co se stalo! Není vám nic?"
"Nic, jen výměna názorů a na tu soutěž kašlu" vstala jsem a odešla směrem k záchodům.
Stoupla jsem si k umyvadlu, koukla se do zrcadla a snažila se vzpamatovat. "Je to minulost" opakovala jsem si. "Nechceš mi už konečně říct tvoje jméno ?" ozval se někdo ode dveří. Lekla jsem se. "Alexi nech mě být" odsekla jsem. "Jsi jiná než ostatní, taková...nedostupná....a divná" řekl a pousmál se. "A tvoje vyjadřování stojí za hovno a jsi na holčičích záchodech ,takže si odskoč nebo jdi pryč" řekla jsem sladce. "Jsi divná, ostatní holky by už mi prosili u kolenou ať na ně alespoň promluvím a ty nic...." zanadával.
"Co vy dva děláte v psychiatrii, vždyť se sem vůbec nehodíte?" řekla jsem. "Jako já a Andy ?". Přikývla jsem. "No je pravda, že nejsme psychicky nemocní ,ale za něco tu jsme" "ale za co?" "Nejsi nějak moc zvědavá, já ti mám říct všechno a ty mi neřekneš ani svoje jméno" zasmál se. "Dozvíš se to až bude ta správná chvíle" dodal. "Měli bychom jít " řekla jsem. "No, nevím jak ty ,ale já si dojdu ještě na záchod" zasmál se. "Okay, já jdu" otevírala jsem dveře. "Jo a ještě něco, jsem Ashley" usmála jsem se a vyšla ven.
Šla jsem do pokoje. Lehla si do pokoje a usla.
Otec vyšel ze dveří a zamknul mě. Zase sama. Chci pryč. Nechci žít. Nemám pro co žít. Sedím na podlaze a brečím. Slyším odemykání. Schovám se za dveře a čekám kdo vejde do pokoje. Moje matka. Rozhlíží se po pokoji. Hledá mě. Jde směrem ke skříni. Tohle je moje šance. Vyběhnu zpoza dveří a běžím pryč. Běžím chodbou, slyším pláč nějaké holčičky. V tuhle chvíli mě nezajímá kdo to je. Musím utéct. Otevřu poslední dveře na chodbě.....
Vykřiknu. Svým křikem jsem musela všechny vzbudit. Rozhlednu se po pokoji. Naproti mě leží nějaká holka. Asi chůva Alexe. Nevzbudila jsem ji. Kouknu na Alexe. Spí. "Uffff" oddychnu si. Šahám pro mobil abych se podívala kolik je hodin. "Jsou tři ráno"...
