Black or White ( příběh hackera)

kapitola #2

Druhý den jsem z informatiky fakt dostal jedničku. Všichni se divily, jak je to možný. Já jsem jim ale o Edovi neřek. Co kdyby někdo odposlouchával, třeba jeden z těch Anonymous, i když bych řek, že nejsou jediný jeho nepřátelé. Mocný hackeři mají mocný nepřátele. Dneska jsme končily dřív, tak jsem odešel domů, abych pokračoval v učení hackingu. Vážně mě to bavilo a každým dnem jsem byl mocnější a mocnější. Až jednou ,,Konečně! Umim programovat!" Vykřikl jsem radostí. Byla zrovna noc, takže normálně by na mě zařvali rodiče, že chtěj spát a já bych měl taky, ale dneska jeli někam bůhví kam, takže jsem sám doma. Programovat jsem chtěl umět ještě předtim, než jsem potkal Eda, ale až pak jsem k tomu měl důvod. Abych vám ti vysvětlil : Jako hacker se člověk setká se spoustou problémů a občas na nějakej chybí nástroj, takže si ho hacker musí sám vytvořit. I když na Kali je nástroj snad na všechno. Uplynulo takhle několik měsíců. Ed mě furt učil a já jsem občas spolužákům pomáhal, ale nebylo to nic moc extra, akorát, když jim někdo vyhrožoval po internetu, nebo tak, tak ho hacknu a zablokuju, dost easy. Tyhle lidi většinou nebývaj z nejchytřejších, takže se o svojí bezpečnost na netu nezajímaj. Ale pak, jednoho dne, jsem přišel opět k Edovi, tentokrát se přišel podívat i Fred, protože neměl co dělat. Když jsem ale přišel, byly otevřené dveře a vevnitř byly zpřevracený stoly, rozbité nádobí, prostě naprostý chaos a nepořádek. ,,Ede!" Zařval jsem vyděšeně. Vešel jsem do sklepa a viděl jsem tam to, čeho jsem se tolik bál. Ed tam ležel, v kaluži temně rudé krve. Vedle něj ležela pistole s tlumičem. ,,Ede, ne." Přišel jsem až k němu, podívat se, jestli ještě nežije. Fred stál vyděšeně za mnou. Došel jsem až k Edovi. Snažil jsem se mu nahmatat tep, ale nic. Bylo po něm. ,,Ty, co ti to udělali za to zaplatí. To přísahám." Řekl jsem potichu. Najednou jsem za sebou uslyšel podivnej šramot. Otočil jsem se a instinktivně jsem chytil zbraň. Za mnou stál člověk s maskou přes hlavu aco bylo nejhorší, držel Fredovi pod krkem nůž. Tohle mě naštvalo už opravdu do nepříčetnosti. Věděl jsem, že střílet neumim, tak jsem ho praštil do hlavy pistolí. Núž mu vypadl z ruky, pustil Freda a skácel se k zemi. Fred z toho vyvázl jen se škrábancem na hrudi a roztrhlým tričkem na tom samým místě od toho, jak zločnci vypadnul nůž. Musel být vážně ostrej, vzhledem k tomu že tak snadno rozpáral část trička. ,,díky." Řekl rozklepaně Fred. ,,Nemáš zač, byl to šmejd, kterej zabil Eda." Odpověděl jsem poměrně klidně. Na stole jsem si kromě počítače všimnul i malýho papírku. Něco na něm bylo napsáno : ,,Našli mě. Netušim, jak se jim to povedlo, ale našli. Johny, v mým počítači je flash disk. Na něm je vše, co budeš potřebovat, ale musíš utéct. Myslej si, že jsem ti něco řekl (což si jenom nemysleli, Ed mi skutečně něco řekl) a že něco víš. Jdou po tobě. Doufám, že to, co jsem tě naučil ti pomůže přežít a snad je i porazit. Nejsou to Anonymous, o kterých jsem ti povídal, ale" Dál to už nepokračovalo. Rychle jsem vzal flešku a běžel jsem směrem domů. Když už Edův dům zmizel z dohledu, zpomalil jsem. Fred mě za chvíli udýchaně doběhl. Nikdy nebyl nijak dobrej běžec. ,,Co budeme dělat teď? Eda zabili a teď jdou po nás." ,,Pudeme k tobě domů. Asi už zjistili, kde bydlim." ,,Dobrej plán." Uznal Fred. Vytáhnul jsem svuj telefon, abych zavolal rodičům, že budu pár dní spát u Freda. Naštěstí souhlasili.