Třeštěné zápisky při cestě světem

Prolog

POHLED ANN:

,, Upozorňujeme všechny občany Manchesteru, že bomba nebyla úspěšně odškodněna. Žádáme tedy občany, aby zachovali klid a nepodléhali panice. Bomba vybuchla v místech G-Mexu (kompresní a konferenční centrum). Prosíme evakujte se v klidu..." zaznělo z rozhlasu a já jsem zůstala strnule stát na místě. Má kniha, kterou jsem držela v ruce a doposud si ji četla, mi vypadala a ležela na chodníku spolu s vypadnutou záložkou v podobě černého trojúhelníku. Jen jsem tam tak zmražené stála a nechala svou dlouholetou společnici ležet na zemi. Tuto zprávu jsem slyšela poprvé. Nikde nikdo neříkal, že je v centru bomba.... Předpokládám, že si to vláda opět nechlaa pro sebe s myšlenkou, že se nic nemůže stát a namyšleně ji zneškodní.
  Z mého přemítání  mě vytrhl prudký naráz do mé osoby. Spadla jsem na mou již beztak pošlapanou knihu a na mě skončila stará babička. Bylo zřejmé, že ji se panika rozhodně ujala. Bolestně jsem sykla, když mi projela palčivá bolest kotníkem. Ale to mi samozřejmě nezabránilo pomoc stařence zpět na nohy.  ,,Jste v pořádku?" optala jsem se. ,, Děkuji dívenkou", podívala se na mě vystrašená stařena. Jen jsem se na ni pousmála a dal jí nevěnovala pozornost. Raději jsem se vrátila ke své dlouholeté společnici, která jít teď byla v hrozném stavu. Vzala si ji do rukou a vrátila zeptat do bezpečí, nebo-li batohu a rozešla se přes přelidněnou silnici k obrovské budově pár desítek bloků ode mě.

***

Právě jsme s Willem a Diem šli po vyhraném zápase zpět do šaten, když jsme z rozhlasu na stadionu uslyšeli hlášení, které jsme podle reakcí ostatních slyseli poprvé a ó ničem z toho jsme nevěděli. Překvapeně jsme se na sebe podívali a rychle se rozeběhlo do šaten pro mobilní telefony, aby jsme zkontrolovali zbytek přátel, kteří se nějak pohybovali po městě. Di jako první zkontroloval Robina s Ann, kteří byly podle všeho v pořádku, nezraněni. Soudě podle Willova ustaraného pohledu do telefonu, mu Bell ještě neodpověděla. Proto, když už asi po sedmém pokusu Bell telefon nezvedala, položil mobil  na lavičku vedle své skříňky s číslem 23 a dal hlasité vyzvánění Bellinina čísla.

POHLED WILLA:
Rychle jsme se s Diem převlékli že spojených dresů, které jsme odhodili do otevřených skříněk, nestihli jsme se ani vysprchovat a rychle utíkali k mojí motorce.

DIMONŮV POHLED:
Jelikož Will jezdí déle a lépe, zasedl na místo řidiče a já hned za něj. Při jízdě, u které se řítil jako střela jsem volal Anně :,, Viděla jsi Bell? Will ji psal i volal, ale ona se neozývá. Máme o ní strach, jelikož byla přímo v centru!", Ann se musela určitě zarazit, protože asi pět vteřin nic neřekla, a aby mi odpověděla, musel jsem ji vyzvat: ,,Ann, jsi tam?" Anna si okamžitě odkašlala a odvětila: ,,Né, neviděla jsem ji už od rána. Seženu Robina a sejdeme se před velkým vchodem G-Mexu." souhlasil jsem. Než jsem zařídil tento hovor, dojeli jsme před centrum. Will se o Bell tak moc bál, že zapomnel na klíčky v zapalování své motorky a rovnou i s helmou běžel k centru.
POHLED WILLA:
Běžel jsem a Nemyšl na nic jiného než na mou milovanou Bell. Na to, že je živá, zdravá a má na tváři stále svůj dokonalý úsměv. ,,Prosím, buď v pořádku" říkal jsem už teď i nahlas. Už už jsem byl skoro u vchodu, kde právě dolepovali pásku se zákazem vstupu a najednou jsem slyšel hlas. Hlas mé krásné Bell, která stála pod schody, které jsem před pár vteřinami vyběhl. Usmívala se na mě se slzami v očích a čekala s pootevřenou náručí. Neváhal jsem a za chviličku jsem měl její rty na tich svých. Takovou úlevu jsem snad v životě nezažil. Taková tíha, která že mě spadla. Nepopsatelné. Vzal.jsem jo.do.naruxe a asi 3krat jsme.se otočili. Bell se pořád omlouvala, že mi.nezvedala telefon, protože si ho zapomněla doma. Já na to už dávno nemyslel a byl jsem rád, že jsem s ní. Když jsme.se vrátili k Dimonovi, akorát přiběhli Ann s Robim. Byly také rádi, že jsme všichni v pořádku.
BELLIN POHLED:
,,Půjdeme na pozdní oběd?"  Navrhla jsem a všichni souhlasili. Zašli jsme do mexické restaurace Mexicana. Sedla jsem si mezi Willa a Annu. Objednala si kávu a sklenku vody. K jídlu jsme si všichni dali dohromady obložený talíř. V tu chvíli mě napadlo: ,,Každý tady znáš umí hodně dobře anglicky a já s Willem umíme ještě Francouzky, Robi, ty umíš německy, ne?"Robi přikývl ,,a Ann, slyšela jsem, že se učíš španělsky, že? No a Dii, ty se učíš od malička Japonsky, nemám pravdu?" Všichni se na sebe podívali, včetně mě a souhlasily. Ovšem moje hlavní myšlenka tohodle pozdního oběda, nebo-li svačiny byl ten, že jsem jim chtěla oznámit, aby jsme letěli do Thajska, spojili to s Japonskem, Amsterdamem a vše zakončili ve Francii. Nechala jsem si tento prodloužený výlet pro sebe a odešla jsem po zaplacení do parku, abych v sobě spravovala to, že mi přímo před očima vybouchlo centrum, s několika stovkami lidí. Byla jsem z toho opravdu vysoko vana. Will s Diem se za mnou ještě zastavili, aby jsme se rozloučili a poté někam odešli. Ann s Robim šli ještě na skleničku vína, ale Ann potom musela odejít.
POHLED ANN:
Po vydařeném jsem zašla s Robinem na sklenku červeného. Okolo 15:30 mi přišla SMS od Michaela. Chodíme spolu už dlouho, myslím že jeden a půl roku, takže jsem do něj zamilovaná od svých čerstvých patnácti let.  Pousmála jsem se, když mi pípl mobil asi už po páté. Robi se zeptal, jestli musím jít a ja jen přikývla, poděkovala, zaplatila a šla do parku, který  byl před kavárnou, kde jsem před pár minutami odešla. Při pohledu na Michala, jak se ke mě blíží mi přejel mráz po zádech a zachvěli se mi ruce. Co mě jako první zarazilo, že se na mě ani neusmál a sotva mě pozdravil. Vrátil se po čtrnácti dnech z dovolené, takže jsem čekala nějaké lepší uvítání, ale při mém pokusu o polibek mi byl jasné, že se něco děje, protože uhnul. Měla jsem slzy v očích, protože tohle mi za tu dobu, co jsme spolu udělal poprvé a to právě teď, takže jsem se bála, že mě opustí. Když si všiml mého pochmurného obličeje, řekl mi ,,Ann, omluvám se, ale nemohu. Nemohu s tebou být" na chvíli se odmlčel a pak dodal ,,zamiloval jsem se do jiné, promiň. " Na nic jsem nečekala, otočila se a šla rovně. Ve mě projela taková bolest. Jako kdyby mi někdo vyrval všechny vnitřnosti a já všechno cítila. Strašné! Oči se mi zalily slzami tak, že jsem ani neviděla před sebe a do toho začalo pršet. Došla jsem na tu samou lavičku před tou kavárnu, kde jsem seděla s Robim a posadila se. Neměla jsem deštník, takže se mé vlasy přilepily na mou tvář a černé linky se rozeběhly na mých licích. Bylo mi hrozně. Neměla jsem ani sílu, ani náladu zavolat Bell, nebo jiné kamarádce, i když to takhle po rozchodu dělají. Prostě zavolají kamarádce, jdou domů s koupenou pizzou a kyslíkem zmrzliny, pustí si seriál a u televize společně brečí. Já to ale neudělala. Seděla jsem na lavičce, brečela a sledovala každého človíčka za oknem té krásné kavárny. V rohu seděl zamilovaný pár, který se pořád objímal a líbal, takže jsem mu věnovala minimální pozornost, jelikož mi připomínal mě a Michaela. Vedle nich seděla babička, která mi byla povědomá, jako bych jí už viděla nebo znala. Měla černé kalhoty, černý kabát a nádhernou žlutou šálu. Seděla, objednala si horký čaj a nějaký zákusek. Myslím že tyramisu. Po pár minutách přemýšlení jsem si vzpomněla, odkud ní je ta starší paní povědomá.  Byla to ona, tak, která do mě narazila při té bombě. Ta, kvůli které jsem pošlapala svou knihu ještě více než byla předtím. Nebyla jsem na ni naštvaná. Jen jsem se pousmála a sledovala pána vedle ní. Byl to nějaký elegán, protože měl sako s luxusní kravatou. Sledovala jsem takhle lidí v kavárně asi dost dlouho, protože se jedné židli vystřídalo dalších tři a dvacet návštěvníků, z toho si třináct dalo čaj, šest kafe a zbytek měl zmrzlinové poháry. Seděla jsem tam minimálně dvě až tři hodiny, protože mi uschnuly vlasy a vrátily se do původního stavu, teda až na ty linky. Ty jsem měla po celém obličeji. Tak jsem šla domů a vypadala jsem jako čarodějnice na Halloween, což mi připomnělo, že bych měla obvolat Bell a zbytek, aby jsme udělali naší každoroční Hallowenskou noc. Vždycky se všichni sejdeme u Die doma, já s Bell upečeme muffiny Will s Robim nazdobí dům a Di sežene alkohol. Večer koukáme na strašidelné filmy, říkáme si strašidelné historky a vše zavrcholime tím, že se pokoušíme vyvolávat duchy. Je to kouzelný i když ani jede z nás nevěří na duchy, jde už jen o tu atmosféru a to, že jsme všichni spolu.

Chci poděkovat Rossalia_Styles za pomoc s příběhem, inspiraci a doplnění názvu. ❤
Snad se vám všem bude příběh líbit.