Krvavá válka osudu

Kapitola první

„Žádná bolest se nesnáší hůř než vzpomínky na štěstí v době neštěstí." (Dante Alighieri - italský básník, 1265 - 1321)

Chlapec, stojí strachem strnule na prochladlých dlaždičkách v rozlehlé síni a drží těžký meč, který rozhodne o jeho rozsudku, jenž je jasný už od začátku. Trest dostane tak i tak. Nezáleží, jestli dnešní zkoušku jeho dosavadních zkušeností, obratnosti či šikovnosti zvládne. Potrestání se dočká jako vždy. Vždyť se říká, že utrpení tělesné anebo psychické pomůže tvému tělu i mysli o dost více, než býti bez újmy.

Nervozitou zledovatělými prsty si promne mezi oběma rukama svůj vlastní meč, který jest pořád stejně těžký, jako v den darování. Nádech, výdech a přešlápnutí stačí k tomu, aby šermíř, jenž ho má v umění šermu dovést téměř k dokonalosti, uzná za vhodné, že lekce může začít. Jen prvotním šlehem a přiblížením ke svému učni blíže, si může poblahopřát k vystrašení jeho více. Mladík, dalo by se říci stále dítě, snaží se zmátořiti, co nejdříve. Přece nechce, aby muž stojící pár metrů od něj, zase mohl bez kapky lži pošpinit jeho samotného před otcem.

Zaujme základní pozici, povolí svaly, pevněji zbraň ve svých dlaních uchopí s myšlenkou, která mu káže ukázati, jak dobrý umí on býti. Muž o dost starší, než syn zdejšího vládce, se ušklíbne zlostným šklebem a vyběhne s oným smrtícím nástrojem vpřed, přímo k osobě, které proudí tělem modrá krev tohoto rodu.

Zlekne se, nečekal tak prudkou reakci svého učitele, který většinou deptá svého učedníka jen nátlakem slovním. O pár kroků odstoupí do strany, nač muž v pokročilejším věku nestihne zareagovat a s mečem vystrčeným vzhůru narazí plnou rychostí do stěny kamenné. Meč se zlomí a muž s bolestí, jenž ukázat nedovolí, spadne na podlahu tvrdou. Ozve se rána nemilá, třískot kovu o kámen a tělo muže o zem. Jestli omdlel, nebo zemřel, chlapec posoudit nemůže, protože hned po nárazu čepele, utekl z místnosti šermířské.

S bijícím srdcem jako zvon, jenž ohlašuje vpád nepřátel, míří rychlostí blesku do své komnaty. S obavou jasnou, že následky nebudou ani zdaleka příjemné, klopýtá se stále zbitým tělem z předešlých dní. Běží se svou zbraní nelehkou, až do osoby pro něj neviditelné vrazí a spadne na zem nepohodlnou, také meč mu z ruky vyletí a další nepříjemné cinkání vyloudí. Nevrlý, ba zlostný obličej nahodí, se zlobou zřetelnou, vzhlédne vzhůru k postavě nevychované, že ani šlechtě pomoct nedokáže. Mládě, plémě lidské na pohled starší, než dítě pod ním mrzuté, má výraz stejný jako ten mladší. Stejně nakvašený díky tomu, že s drobotou urozenou do styku přijít musel.

,,Což pozdravit mne ihned nedokážeš, a ani teď se nezmůžeš pomoct mně, holoto neslušná?!" rozzlobí se na služebníka prostého rodu, ten urozenější ze dvou skoro stejně starých dorostenců. Jestli je mladší naštvaný kvůli incidentu, co se stal před chvílí, nebo je tahle nálada jen osudem souzená, se posoudit nedá. Avšak jeho starší, neurozený sok se nenechá zahanbit a odpověď předává okamžitě a se stejnou vervou, tak jak je zvyklý se chovat k podobné namyšlené havěti.

,,To, že vás nepozdravím a teď vám nepomůžu je jasné, ne?!" rozohní se s anglickým přízvukem na svého nynějšího francouzského soka jeho rodným jazykem, avšak jeho kořeny pocházejí z jeho přízvuku i jména.

,,Co tím chceš říct? Vidím tě dnes poprvé, ale podle tvého chování a tvé mluvy jsem si usmyslil, že jsi přišel z oné země, se kterou ta naše vede už pár desetiletí konflikty. Otec mi říkal, že vaše země je chabá ať zevnějškem i vojskem. Jednoduše jsme lepší, vždy jsme byli. Ba ty jsi přišel uplatnit se prací k nám, protože vaše země chřadne a ty by jsi sám, nebo se svou rodinou v takových poměrech nepřežil moc dlouho..." vylije své negativní pocity a svou lásku ke své zemi na mladého muže, který si to podle jeho uvážení, zasloužil. Přece by mu otec nelhal o tom, jak skvělé je vojsko jeho rodné země, nač by lhal, jak dobře se vede jeho příbuzným na královském trůně.

Ach, kdyby jen to mládě lidské pravdu vědělo, tak by se tak moc skutky a výsledky svého národa nechlubilo.

Muž, jenž se brzy stane dospělým, nevěřícně zírá na to škvrně, které se stále nezvedlo a povýšeným výrazem ho pozoruje. Nemůže věřiti tomu, co on vypustil z úst, tu nehoráznou lež o jeho rodině a o zemi jeho milované. Rodina, o rodině své už bezmála pár týdnů nic neslyšel. Neví nic, zda jsou stále živi, nebo zemřeli, tak jak ten mrňavý řekl. Vše, co učinil bylo pro ně, pro své nemocné rodiče a sourozence mladší, jenž ve válce ztrýzněné Anglii vězí. Pamatuje si, jak své sestřičce nejmladší slíbil, že až se vrátí, tak jí plavat naučí a píšťalku dřevěnou vlastnoručně vyrobí.

,,Jak můžeš tohle říct, ty skrčku mrňavej?! Nic nevíš, nevíš nic o naší zemi, jen ty historky nepravdivé a o mně a mé rodině už vůbec nic! Nebudeš si na mou osobu svou pusu otevírat, už nikdy nepromluvíš křivé slovo o mé rodině, rozumíš?" ze začátku křičí a ke konci výhružným šeptem promlouvá k tělu pod ním ležící, na které v oparu zlosti skočil a krk rukou uchytil, k zemi ho přitlačil, aby jeho pohyby omezil. Nedbaje na to, že osobě vyššího postavení tykal a hulvátsky ji napadl.

Skrček, jak byl nazván silnějším, jen překvapeně s dávkou strachu přikývne, přemýšlí co a jak se vlastně událo, že je přimáčknut k zemi nějakým prostým, násilným pohanem. Doufá, že jeho slabšího pustí ten silnější, co nejdříve. Je si vědom, že s ním ztratil nemálo užitečného času. Čas, který mohl využít k vymýšlení lží a alib, jen aby mu otec neprávem nepřisoudil závažné ublížení, či smrt toho muže strašného. Určitě by ho otec a příbuzní, jenž jsou po moci žádostiví, dostali do žaláře, nebo rovnou do oprátky milostivé, která by od bolesti a všeho zlého dopomohla na svět bezbolestný.

Ale ten navrchu pořád nepustil mladšího, neuvolnil svůj pevný stisk, kterým svými dlouhými a skoro kostnatými prsty, přidušoval úzký krk toho prcka sprostého, a ani nepřestal ho násilně držet dole pod sebou. Stále ho pozoroval tím nenávistným pohledem, ve kterém se skrývala bolest, ale také lítost k tomu chlapci pod ním, protože nechápal jak může být těmi řečmi, tak zaslepený. Za těch několik desítek dnů, co pobyl v tomhle panství, v tomhle zámku zdejšího panstva a panovníka se doslechl, že z těch pár potomků tohoto pramálo známého, místního vladaře je jeho nejmladší syn a pozdní dědic právě teď pod ním.

,,Co tam děláte, haranti prašiví?!" chodbou se rozlehl hlas nespecifikovatelný, jenž mládence na sobě válející, vyrušil převážně ze souboje očního anebo pohledového.

Služebník, který slouží rodu Valois okamžitě vstal z chlapce urozeného a klusem zašel za roh chodby a tichým, zároveň rychlým krokem jde dál, aby se schoval do útrob tohoto zámku. Nechávajíc osudu toho urozeného chlapečka jménem Jan, který jej nevědomě ranil svými slovy ostrými, jako břitva nabroušená.

,,Oh... Omlouvám se, velectěný mladý pane. Tím výrazem hanlivým, já nechtěl uraziti vás. To bylo na toho pacholka přistěhovalého!" hovoří muž ve středních letech, dalo by se říci princova otce komorník, který se chabě omluvy vytvořiti snaží a chlapce ze země zvedá.

,,Stačí, spíš mi řekni, co za osobu to bylo?" vyptává se Jan, čímž zároveň přeruší komorníkovy ruce, jenž očišťují jeho, syna urozeného od prachu a špíny.

,,Ale princi, s tou havětí prašivou, si nedělejte starosti," řekne klidně dítěti před sebou, ale vzápětí pokračuje, když vidí obličej nespokojený.

,,Ten chlapec, můj pane, se jmenuje Tomáš. Přišel sem z nějakého malého, bezvýznamného městečka z Anglie, jenž v dluzích vězí a peněz tam moc není. Pracuje v kuchyni naší, přišel zde, protože nechtěl, aby jeho rodiče byli do vězení dáni a sourozenci prodáni do otroctví. Výhodný obchod pane, co myslíte?" na konci se služebník pána místního zákeřně zaculí a odejde s pozdravem za svou prací.

Chlapec zmatený zvedne svůj meč nelehký a lenivě kráčíc do komnaty své, kde snad napodruhé konečně dojde.