Jakmile jsem vyběhnul ven ze skladiště, naskočil jsem do auta a ujížděl. S nadějí, že Freda nezabili mě napadlo, že bych se mohl vrátit a pokusit se ho osvobodit, ale pak jsem si uvědomil, kolik maj zbraní a lidí a radši jsem jel dál. Naštěstí jsem si nevšimnul, že by mě někdo sledoval. Uvědomil jsem si, jak moc hrdinskej čin udělal Fred. Cítil jsem se pěkně nanic. Muj kamarád je úplně beznadějně zajmutej a já s tim teď nemůžu nic dělat. Ale až se dostanu domů ke svýmu vybavení, tak uviděj a jestli Freda zabili, tak je zabiju tim nejpomalejšim a nejbolestnějšim možnym způsobem. Dostal jsem se až k sobě domů bez problémů. Vzal jsem si nůž a zkontroloval upravenou GPS. Hurá, jsou hloupější, než jsem si myslel. Pohybovali se. Vzpoměl jsem si, že si táta koupil zbraň. Náhodou zrovna pistoli s tlumičem. Vzal jsem si jí a k tomu ještě spoustu náhradních zásobníků. Byl jsem připravenej je všechny vyřdit jednou pro vždycky. Vydal jsem se autem za nima a s sebou jsem si vzal svuj starej dobrej batoh. Jel jsem o dost rychlejc, než oni, takže jsem za chvíli viděl jejich auta. Zpomalil jsem a držel jsem si od nich větší odstup, aby mě nezahlídli. Měl jsem chuť jim prostřelit hlavy čelním sklem, ale to by nemělo smysl, protože jsem hacker, ne sniper. Jel jsem takhle za nima poměrně dlouho. Celou dobu se mi dařilo držet vztek tak nějak na uzdě. Viděl jsem, že zpomalujou. Asi už budou zastavovat. Zpomalil jsem a zaparkoval poměrně daleko od nich. Skrčil jsem se pod palubku, jenom tak, pro jistotu. Vykouknul jsem, abych se podíval, co se tam děje. Z jednoho auta vytáhli Freda (těžko říct, jestli to byl on, vzhledem k tomu, že měl na hlavě pytel) v poutech. Odvlekli ho do něčeho, co jsem považoval za opuštěnou továrnu. S Fredem jsme sem často jako malý chodili a hráli jsme si. Rodičům jsme o tom samozřejmě nikdy neřekli. Asi by z toho měli infarkt. Nikdy jsme ale nesahali na přístroje, natožpak na cirkulárky. Ale dost bylo přemýšlení o minulosti. Je čas jednat a zachránit Freda.
