Představte si, že se probudíte a máte jít na novou školu. Jo přesně tohle je můj příběh. Inspirován... no na konci pochopíte čím vlastně.
Vstávám je 6:30 a v 7:01 mi jede autobus. První den v nové škole.
"Budou mě mít rádi? Budu mít kamarády ? Co když tam budu sama ? "
Ano. Přesně tohle se mi honilo hlavou při čištění zubů. V nové škole jsem měla 3 bývalé spolužáky. A tak jsem si říkala, že přeci nebudu sama, jsou tam oni.
" Leo! Pohni už za 5 min ti jede autobus ! " křičí na mě máma z kuchyně
"Však už jdu mami! Ahoj ! " řekla jsem
Nastupují do autobusu.
"Dobrý den, celou. " řekla jsem.
Pan řidič mi výtisk jízdenku a šla jsem do autobusu. Rozhlížela jsem se jestli někoho neznám, a najednou vidím Miku.. moji bývalou spolužačku jak sedí na zadním sedadle u okna
"Můžu?" zeptala jsem se.
"Jasně !" Mika odpověděla s jakýmsi nadšením v hlase.
"Jak se máš?" zeptala jsem se.
"Ale jo... jde to" odpověděla.
"Tak to jo .. " řekla jsem.
Z této konverzace jsem poznala, že si nemáme moc co říct. Ale i tak jsem si říkala, že na nějakou společnou řec přijedeme.
"Ehmm a s kým budeš vlastně sedět ? " zeptala se mě.
" Noo to já právě ještě nevím 😔" řekla jsem.
"Tak nesednem si spolu? 😛" zeptala se mne Mika.
" Můžem no, stejně asi nikoho jiného neznáme. " odpověděla jsem.
Přijely jsme do školy. Ve třídě bylo prvních asi 10 lidí a mi s Mikou jsme si našly krásné místo za katedrou. Začalo rozhlížení po třídě a skeny lidí, kteří na nás vraceli stejně tak upřený pohled. Zadívala jsem se na 2 holčiny co seděly ve vedlejší řadě o lavici dál. Hrály si s umělohmotnými koníky. Mika se uchechtla, ale mě to přišlo fascinující, že ty 2 holčiny mají takový společný koníček a mají si pořád o čem povídat. Strašně jsem jim to záviděla, že my s Mikou nic takového nemáme. Ty holčiny se jmenovaly Romča a Maura. Postupně lidí přibývalo a my jsme se stále rozhlížely, kdo by mohly být náš kamarád/ka. Skončil 1. den školy. Jdu domů.
S Mikou jsme se postupem času staly nej kamarádkama navždy. Bylo to super, tolik jsme se toho nasmály, měly jsme se strašně rády... bylo nám fajn. Ale všechno se to zlomilo, když začal nový školní rok. Učitelka nás rozesadila a posadila mě s Romčou. Maura za ní každou přestávku chodila a já jsem chodila za Mikou. Jednoho dne jsme se s Romčou začaly bavit... bylo to v hodině matematiky pokud se nemýlím.
"Ahoj... Romi ? .. můžu se na něco zeptat ?" řekla jsem
"No jasně .. povídej" odpověděla .
"Jaké je to jezdit na koni? " zeptala jsem se a v očích se mi oběvily jisřičky.
" To se nedá popsat .. to musí člověk zažít" odpověděla.
"Aha.. tak to jo. Taky miluju koně, víš? " řekla jsem poměrně sklesle.
"Tak pokud ti to mamka dovolí můžes se přijít podívat na můj trénink a prostě rozhlídnout se tam a pokud se ti tam bude líbít můžeme se domluvit s trenérkou, že by tě taky učila jezdit ". Odpověděla a v tu chvíli jsem cítila, že se mi změní život .
" Vážně ??? to by šlo ? pane bože už se tak moc těším až uvidím koně". Řekla jsem a rozzářily se mi oči jako malému dítěti co dostane co chce .
Uplynulo pár dní a s Romčou jsme se začaly zbližovat a zbližovat až se z nás staly dobré kamarádky . Vůbec mi v tu chvíli nedocházelo, že tím odkopávám Miku .. ale s Mikou jsme si už neměly co říct.. ano vadilo mi, že jsem se zachovlala jako mrcha ... ale prostě Romča je na mě tak hodná.. určitě to bude super nej kámoška!!.
Přišel den D. Měla jsem jít s Romčou ke koním. Celou noc jsem nespala, celý den ve škole jsem se nemohla soustředit na nic jiného. A pak to přišlo... škola skončila a jelo se k Romči domů. U Romči doma mi Romča ukazovala její sbírku Schleich koníku a jaksi mě to taky chytlo si jich pár koupit a mít je na výstavce. Pak jsem se dozvěděla, že si s nimi Romča hraje a jestli bych to nechtela taky zkusit. Tak jsem neodmítla a šly jsme si hrát. Ze začátku to bylo celkem divné mluvit za umělohmotné panenky a koníky, ale po chvíli jsem přisla na to, že je to celkem sranda a líbí se mi to.
" Romano pohni ! jedeme ! nebo příjdeš pozdě na trénink" zařval z dola Romčin táta.
Nasedly jsme do auta a jely jsme. Tam, kam Romča chodila byla soukromá stáj, kde byly všichni profesionální skvělí parkuroví jezdci. Hned jak jsem přišla do stáje zalíbíl se mi tam vranný valášek Neptun. Byl nádherný. Romča mezi tím začala čistit kobylku, na které se učila jezdit.
"Pojď mi pomoc! " Zakřičela Romča z boxu kobylky jménem Haidy.
"Už jdu Romi" odpověděla jsem jí a začala jsem vytahovat různé kartáče z tašky, kterou tam měla Romča nachystanou.
"Dej to sem, vidím, že moc toho neumíš...." řekla arogantním hlasem.
" Jsem takhle u koní poprvé, vživotě jsem nečistila, nejezdila, nestarala se.. je to pro mě nové .. neumím nauzdit, nasedlat.. musím se to všechno naučit ... každý někde musí začít... " řekla jsem a Romča odvalila ten přímý pronikavý pohled.
"Tak alespoň dones sedlo a užděcku... " přikázala mi.
" Dobře.." odpověděla jsem.
Přinesla jsem sedlo a uzdečku ... Romča Haidy nasedlala a šla ze stáje ven. Nasedla a šla na jízdárnu. Já šla před ní a otevřela jsem jí branku. Přijela trenérka.. zadívala jsem se na ni a řekla jsem " Dobrý den, já jsem Lea ! "
" Ahoj, klidně mi tykej, já sem Monika" trenérka odpověděla.
" Tak Romi... hezky krokuj .. pěkně na otěži, patu dólu .. "
Páni! řekla jsem si a udivědě jsem zírala jak Romča krásně Haidynku ovládá.. Celý trénink jsem pozorovala s největší opatrností a smyslem pro detail ... chtěla jsem zachytit vše, co se dalo, abych pak věděla, jak na Haidy sedět.
Trénink skončil a Romča krokovala Haidynku a já jsem si s ní povídala . Haidynka byla úpně spocená ... bylo už chladno, byl říjen. Tak jsme Haidy po tréninku daly deku a jely jsme domů. Spaly jsme u Romči... tento den si budu pamatovat prostě asi navždy... tento den byl jakýmsi mylníkem mého života.
KONEC 1. KAPITOLY... Pokračování příště
