Byl pátek odpoledne, asi 14:33 a mně zavibroval mobil. Někdo mi napsal. Byla to moje kamarádka Tess.
T: Ahoj, doufám, že dneska večer jdeš?
K: Čauky, večer? Objasni mi, o co jde. 😀
T: Jdeme přece s ostatníma k mostu .😀
K: Jsem na to zapomněla... V kolik teda?
T: Tak kolem osmé.
K: Ok, půjdeme spolu?
T: Jasně, tak v osm na parkovišti.
K: Ok.
Úplně jsem zapomněla, že máme dneska večer někam jít... Upřímně? Ani se mi moc nechtělo, ale pak mi náhle svitlo a já si uvědomila, že tam třeba bude i Max! Zase jsem se přistihla, jak na něj myslím. Měla bych toho nechat, ale já si nemůžu pomoct. Achh, už je půl čtvrté a já nemám nic uklizeného. Rychle jsem sáhla po smetáku a zametla, pak jsem utřela prach, vynesla koš, umyla koupelnu a záchod a měla jsem konečně hotovo. Když jsem přišla do pokoje, koukla jsem se na mobil a bylo 17:14 . Uff, ještě mám čas. Měla jsem před sebou ještě jeden úkol. A to bylo nachystat si věci, protože jsem šla na víkend k babičce. Sáhla jsem po batohu, když se do mého pokoje přiřítil ďábel. Moje mladší sestra. Jmenuje se Anna. Má 11 let, ale chová se, jako kdyby jí bylo 5. Poté co doslova vyrazila dveře a následně je zabouchla, no, musím uznat, že je alespoň ,,zavřela", mě začala bombardovat otázkami typu: a kdy už půjdeme k babičce? Co si všechno bereš? Nemáš toho moc? Psala jsi už babičce? A nevíš co bude na večeři? Když jsem jí neodpovídala a jen stála se zkříženýma rukama a koukala na ní, dodala: Už chci jít tak si pohni! Pak otevřela dveře a zase je zabouchla. Bože! Někdy bych jí vážně vrazila! Zapípal mi mobil a já se po podívání na display zhrozila! Bylo už půl sedmé a já neměla nachystané věci! Už jsem měla být dávno u babičky! Rychle jsem si do batohu narvala všechny věci, čapla ségru za kapuci a táhla jí za hrozného křiku, jak jí zničím mikinu dolů. Rozloučili jsme se s našima a vyletěli z baráku, tak rychle, že na nás začala sousedka pokřikovat, že jsme jak splašené stádo slonů. Začaly jsme utíkat a u babičky jsme byly ani ne za 2 minuty! Wau! To je můj rekord. Babička nás přivítala s úsměvem a my jí samozřejmě taky. Hned, co jsem pozdravila i dědu jsem takticky zabrala koupelnu a vylezla z ní těsně před půl osmou. Na sebe jsme hodila černé džíny s roztrhanými koleny, černé tričko a k tomu si obula černé tenisky. Vlasy jsem měla rozpuštěné a dneska nějak nezvykle pěkné. Bylo přesně 8, když jsem dorazila na parkoviště a potkala se tam s Tess. Po cestě k mostu mi vyprávěla zážitek z kina, jak vysypala celý obsah popcornu na jednoho kluka před sebou. Nebylo mi tolik líto jí, jak toho popcornu. Miluju totiž jídlo! Kupte mi jídlo a jsem vaše!
Konečně jsme dorazily k mostu a už tam někteří čekali. Pozdravili jsme se a dali se do řeči. K moji smůle tam Max ještě nebyl a já už se začala bát, že už ani nepřijde, jelikož bylo už skoro devět. Zrovna jsem si povídala s Tess, když jsem v dálce spatřila skupinku lidí. Začala jsem tajně doufat, že by mezi nimi mohl být i Max. A nemýlila jsem se! Opravdu tam byl! Když jsem ho spatřila srdce se mi rozbušilo rychleji a já začala být jemně nervózní. Přišli blíž a pozdravili, všichni se usmáli, ale mě zaujal jen jeden úsměv a to byl Maxův. On má tak krásný úsměv! Ahh! Všichni si povídali a já zase mlčela. Tentokrát mi to ani tolik nevadilo, protože jsem seděla naproti Maxovi a nenápadně jsem ho sledovala. Z ničeho nic na mě promluvil. Snažila jsem se vypadat, co nejvíc v klidu a dělala jako bych na něj vůbec zrovna nemyslela.
M: A co ty jsi taková tichá?
K: Ahh, jsem jen trochu unavená..😅
M: A co jsi dneska dělala?😀
K: ( usmál se na mě!!)
No, tak byla jsem ve škole - tam jsme měli tělocvik, pak jsem doma uklízela a to mě nějak zmohlo. 😅
M: Ah, a copak jste dělali v tělocviku? 😀
K: Hráli jsme vybíjenou a pak basket. 😀
M: Hraješ ráda basket?
K: Ani nee, spíš vybíjenou, basket mi vůbec nejde.. 😐
M: Co ten výraz? 😀
K: No.. Dneska jsem totiž kamarádku praštila do břicha balónem, a pak jí loktem vrátila do oka. 😬
M: Co??😂 Teda, jaj, to je smůla. 😶 😂
K: Dobrý, bylo to docela i vtipný. 😅 Pak jsem totiž dostala balónem do hlavy zase já. 😄😂
M: Hah, a jsi v pohodě?😀
K: Jo, jsem až na pořádnou bouli jsem ok .😀
A takhle pokračoval náš rozhovor, bavili jsme se o tom, co rádi děláme, co rádi sledujeme za seriály, a co posloucháme. Zjistila jsem, že poslouchá kapelu blacklights a schválně si jí zapamatovala, abych si jí pak mohla poslechnout. Bylo už docela pozdě a začala mi být zima. Max si toho všiml.
M: Je ti zima co?😀
K: Trochu jo no..😀
M: Na půjč si moji mikinu. 😀
K: Díky. 🙂 A tobě není zima?😐😅
M: Ne, je mi právě horko. 😀
K: 🙂
V ten moment jsem pocítila něco, co ještě nikdy. Byla jsem šťastná, ale zároveň tam bylo ještě něco dalšího, nedokážu to ani popsat, ale bylo to něco dobrého, něco, co mě dělalo ještě víc šťastnější.
Jelikož bylo už hodně pozdě, oznámila jsem všem, že už půjdu domů. Už jsem si chtěla sundat jeho mikinu, když v tom mi chytl ruku a řekl, že si jí mám nechat, že mu ji vrátím příště. Jakmile jsem ucítila jeho dotek jemně jsem se zachvěla. Doufala jsem, že si ničeho nevšiml. Po příchodu domů jsem pozdravila babičku a šla spát. Pořád jsem na něj myslela, nemohla jsem ho dostat z hlavy. Možná to bylo i tou vůní, která se linula z jeho mikiny. Lehla jsem si do postele, jeho mikinu stále na sobě a myslela na něj. Ani nevím, kdy jsem usnula, ale to poslední co jsi pamatuju je, že jsem si představila až ho znovu uvidím a usmála se. Jak jsem později zjistila, tak jsem tak opět usnula. S úsměvem na tváři.
