In the world of creepypastas

7.

Zbývala jen poslední možnost...
Vstala jsem a šla do kuchyně.
"Copak si dáš dobrého?" usmál se na mě Jake, jako by se před chvílí vůbec nic nestalo.
"A-asi m-m-mlíko," vykoktala jsem ze sebe.
"Jak si dáma přeje." Došel k lednici, otevřel ji a sehnul se pro lahvi mléka. To byla moje příležitost. Roztřeseně jsem zvedla z kuchyňské linky nůž.
Teď nebo nikdy...
Nadechla jsem se a jakmile se Jake otočil, zabodla jsem mu čepel hluboko do hrudi. Jakův úsměv se změnil v překvapený a bolestný výraz. Pohled jsem mu omluvně vracela. Vytáhla jsem z něj nůž a Jake padl k zemi - mrtvý.

Zhluboka jsem vydýchávala ten šok. Já ho vážně zabila...
Co ti zbývalo ozvalo se mi v hlavě. Tiše jsem vyjekla.
Neječ boha, měla bys zdrhnout, neslyšíš ty sirény?
"Kdo seš?" zeptala jsem se nahlas.
Jsem vlastně ty. Až na to, že chytřejší, tak hejbni zadkem a poslechni mě.
Potřásla jsem hlavou a rychle odhodila nůž. Prohrabala jsem Jakeovi kapsy, dokud jsem nenašla jeden klíč... "Bingo," zamumlala jsem a vydala se ke dveřím právě ve chvíli, kdy vyletěly z pantů. Za nimi stáli dva policisté. Jejich pohled padl nejdřív na mne -v krvi a s vyděšeným výrazem- , pak na Jakea -mrtvého na zemi- a pak zpět na mne.
"Jste zatčena za vraždu," oznámil mi první z nich. Nebyla jsem ozbrojená, tak ke mně prostě přišel s želízky a spoutal mě.
Ty seš blbá.
"Sklapni," okřikla jsem hlas.
"Cože?" ozval se druhý policista.
"Ale nic..."

"Jaké je vaše jméno?"
"Carrie..."
"Příjmení?"
"Mindson."
"Proč jsi zabila Jakea Lindsona?"
Hahaha, že se ptáte.
"Sklapni."
"Co prosím?"
"Týral mne, na celý rok mě zavřel v jednom pokoji a nechtěl mě pustit."
Tos teda dost zjednodušila.
"To stále není důvod pro něčí vraždu."
"VY JSTE TAM NEBYL!" vybuchla jsem najednou. Vstala jsem a praštila pěstí do stolu, až policista v židli povyskočil. "A víte co? NELITUJU TOHO! Kdybych to neudělala, strávila bych zamčená v jedné místnosti celý život! Zabil pár lidí, protože si myslel, že mě unesli. Byl to blázen!"
K policistovi přišla mladá doktorka, něco mu zašeptala do ucha a on jí šeptem odpověděl. Neslyšela jsem z toho ani slovo, protože jsem dál nadávala.
No, to už bylo lepší.
"A ty už taky sklapni! Kecáš mi v hlavě celej den, už je to k nevydržení!"
"Dobrá, slečno Mindsonová, to už by stačilo. Převezeme vás... na jedno místo."
Vstal, opět mi nasadil želízka a zase jsme nastoupili do auta, aby mne převezli někam jinam. Dnešek je tedy vážně záživný.

Otevřela jsem oči. Nejspíš jsem musela během jízdy usnout. Teď už auto spomalovalo a mne se naskytl pohled na budovu, kam mne vezli.
Rickwoodský blázinec