In the world of creepypastas

11.

Bim bam

Opět půlnoc. Vyrazila jsem ze dveří. Cestu jsem si podle mapy zapamatovala už přes den a teď jsem vyrazila. Přesto jsem ji raději měla pod tričkem, kdybych se náhodou ztratila.
Neztratíš se, i kdybys zapomněla cestu, tak tady jsem já. A já si všechno pamatuju.
Fajn, tak se asi neztratím. Ale stejně. 

Vyšla jsem na chodbu, obešla pár rohů, až jsem se ocitla přede dveřmi s nápisem "Sklad zabavených věcí." Vytáhla jsem univerzální klíč, který jsem v kanceláři sebrala a odemkla je. Vklouzla jsem dovnitř a rozhlédla se. Kolem byly snad tisíce regálů a každý měl své písmeno. Je to podle jména, nebo příjmení?
Idiote, jasně že podle příjmení! Co si myslíš?
Jasně jasně. Takže M... kde je M?
Vpravo, a dělej. Máš pět minut.
Rychle jsem se tam vydala a našla jsem M. "Mindson, Mindon, Mindson..." mumlala jsem si pro sebe. Támhle! Kde? Támhle sakra, hnedka vedle toho, co se teď díváš!
Podívala jsem se vedle svého prstu a zjistila, že tam je opravdu napsáno 'Mindsonová Carrie'. Rychle jsem tu krabici vyndala a našla v ní svoje věci. Vezmi to celé a pojď, máš na to dvě minuty.
Chytila jsem ji pořádně a vyletěla ven. Dveře jsem ještě zamkla, aby na mě nepřišli, a pak už jsem běžela ke svému pokoji. Jdeme pozdě. Kruci, ty seš tak neschopná! Přidej!!!
Začala jsem si zoufat. Jestli tohle říká Marco... přidala jsem a teď už jsem se řítila snad maximální svojí rychlostí. Vpadla jsem dovnitř ve chvíli, kdy jsem na konci chodby uviděla pár strážných. Rychle jsem zastrčila krabici pod postel a svalila se do postele právě ve chvíli, kdy se otevřely dveře.

Vklidu dýchej. Dělej, že spíš. Nesmí nás odhalit, nebo celý náš plán přijde v niveč. Když bude třeba, tak je zabij.
Zamračila jsem se, ale jinak dělala, co řekl. Nesmělo se to pokazit, ne teď. Slyšela jsem, jak jdou k mojí posteli a cítila jsem na sobě jejich pohledy.
A v tom se z druhé strany pokoje ozval holčičí hlas.

"Co to sakra děláte? Víte kolik je hodin?! No... asi jo narozdíl ode mě, ale zatraceně, lidi chtěl taky spát!!!"
"Nojo nojo, vklidu," ozval se hlas strážného a pak jsem slyšela, jak se dveře zase zabouchly. Hlasitě jsem si oddechla a vstala z postele. Z druhé strany se na mě mračila Mia.
Hmm... beru to zpět. Možná bychom ji mohli vzít s sebou.
"Vysvětlíš mi, co se to tu kurva děje?" zavrčela na mě.
'Takže jí to mám říct?' zeptala jsem se v duchu. Jo.
"Plánuju útěk," zašeptala jsem.
"A mě vezmeš s sebou, předpokládám!" přivřela oči, jakoby se mě k tomu snažila přinutit.
"Jasně," pokrčila jsem rameny. "Ale pro tvoje věci nejdu. Zítra vyrážíme." Přesně tak. Něco jí povol, ale nedávej jí zas takovou volnost. V moci jsem já! ...tedy my.
"Jasně, jasně," protočila jsem očima. 

V tom jsem zaslechla hlasy zvenčí. To byli nejspíš ti strážní.
"Jsem tak rád, že máme v pátek kratší směnu."
"Já taky, těch patnáct minut na víc bodne."
"Škoda jen, že je to až za dva dny, dopřál bych si to i zítra."
"Já bych to dal napořád. Ale někdo ty blázny hlídat musí."
"Ugh, kéžbych to nebyl já."
"No jo, život je život."
Přestala jsem je poslouchat. Změna plánu, jdeme až pozítří. Více času znamená větší šance na útěk.