Butterfly

-

Toho dne Frank přišel z práce brzo, tak nesmyslně brzo, že ještě nemusel čelit monotónnímu naříkání své manželky, které se krom něj dotýkalo také skoro každého, kdo kdy překročil práh jejich domu a zanesl kostkované linoleum blátem nebo vystrašil činčilu Beatrice, jejíž sametově šedý kožíšek platil za nejzářivější dekoraci bytu; každé drobné potíže a neshody, za než zpravidla dávala za vinu svým kolegyním v účtárně, každého špinavého talíře, který musí umývat a každé nepříjemně studené sněhové vločky, která se jí cestou do města drze snesla do jejích dlouhých, havraních vlasů. Jamia vskutku nebyla příliš pozitivní člověk, nebyla dokonce ani typicky apatická, byla zkrátka příšerně zahořklá, ale to nebyl důvod, proč ji Frank podváděl. Ani její oblíbená činnost, ječet tak, že ji slyšeli až v Pařížských katakombách kvůli kdejaké maličkosti nebyla důvodem jeho nevěry, zrovna tak s tím nezačal z pomsty či jiného nízkého lidského pudu. Skutečný důvod byl prostý a vlastně docela běžný. Frank se zkrátka v jejich předvídatelném a obyčejném vztahu k smrti nudil. A možná, že ho ženy nepřitahovaly tak, jak to dokázal obdivuhodně předstírat skoro celý život, ale to už bylo vedlejší.

Lásko moje! Možná že přemýšlíš, k čemu tak klišé oslovení, možná že přemýšlíš, k čemu tohle všechno. Neměj strach, nenechám tě topit se v nevědomí, ale budu potřebovat mnohem víc než jen pár slov, tak prosím, měj trpělivost...

Náplní Frankovi práce bylo utírat stoly, sušit skleničky a naslouchat stížnostem podnapilých hostů jednoho zapadlého baru na kraji města. Nebylo tedy divu, že přetrpět potom ještě Jamiino blábolení ho k smrti vyčerpávalo. Jinak měl ale svou práci docela rád - mezi nepočitatelnými masy průměrných zahořklých úředníků a skupinami přátel, které se přišly opít občas proto, že něco oslavovaly, občas bez zjevného důvodu, se tu a tam objevil někdo skutečně zajímavý, s kým stálo za to vyměnit pár slov, popřípadě i telefonní číslo, jako to bylo v případě Gerarda, záhadného muže, který si většinou poroučel sklenku červeného, někdy i čtyři, když byly peníze. Ale později se v baru začal ukazovat, i když zrovna nebyly, jenom aby si povídal s Frankem. Vždycky chodil sám, až na jedinou výjimku, která se naštěstí nestala pravidlem - začátkem léta s sebou přivedl atraktivní černovlásku s rudými rty a drzým úsměvem, která vydržela mluvit o kde čem, dokud ji někdo rázně nepřerušil. Frank si vzpomínal, že podobné vlastnosti mu kdysi učarovaly i na jeho ženě, ale nezdálo se, že by Lindsey byla Gerardovi něčím víc, než jen známou.

Ona byla jediná, o níž jsem si myslel, že mi dokáže porozumět - krom tebe, samosebou! Ale kdepak, měla příliš mnoho závazků, k lidem a prachu, zatímco ty moje byly k slovům a obrazům. Přesto doufám, že dospěje a porozumí, tak jako jsem porozuměl já a snad i ty.

Když se na ni Gerarda ptal, většinou rychle změnil téma nebo odpovídal jen v neurčitých narážkách a obecných moudrech. Zřejmě se v ní jen snažil nalézt rozptýlení.

Vím, že jsi porozuměl, Franku. Nejsi jako jiní, nejsi jako nikdo, koho jsem kdy potkal.

Frank dlouho jen tak postával u okna a pozoroval sněhové vločky, jak se elegantně snáší k zemi. Byl to vskutku pamětihodný den, třebaže v Jersey sněžilo vydatně skoro každý zimní den. Tentokrát se ovšem střechy přímo prohýbaly pod vrstvami bílé nadílky, v parku co chvíli vyrostl nový sněhulák s lajdácky nasazeným hrncem na hlavě a cesty, které ještě nikdo nestihl odhrabat, už dávno splynuly s monotónní bělobou okolí. Na chodníku před domem poskakovaly děti, většinou kolem svých rodičů, co si vyřizovaly vánoční nákupy na poslední chvíli a dodávaly tak spolu s pestrobarevnými světélky v oknech šedým ulicím iluzi života.