Špinavá hra

⅙

Ležel jsem na posteli a přemítal. To bylo asi jediné, co jsem tu mohl dělat. Když si však téhož dne přišel, nepoznával jsem tě. Byl jsi rudý v obličeji. Ale co mě nejvíc děsilo byly tvé skelné oči. Jakobys byl uvnitř prázdný. Sršela z nich nenávist a vztek. To bylo vidět. Jen jsem netušil, jak si ho hodláš vybít. A upřímně jsem doufal, že ne na mně.

„Ukli..." nestihl jsem to ani doříct. „Nemluv, to je tvým velkým problémem. Kazilo by nám to skvělý zážitek." posmíval si se mi. Než mi došlo, cos tím myslel, vrazil si mi a já spadl na postel. Klekl si na mě celou svou váhou a já přišel o přísun kyslíku. Snažil jsem se tě kopnout, ale tím jsem jen přišel o poslední vzduch z mých plic. Chvatně sis sundal kravatu a přivázal mě k posteli. Vniknout do mě pro tebe nebylo těžké. Ale mně tvé večerní přípravy  nestačili. Bolest mnou projela a byla obrovská. A ještě větší přišla, když jsi na nic nečekal a ihned začal přirážet. Ta bezmoc, zostuzení, rozdrcení mě ničilo. Ale nejhorší byl ten pocit horka, co políval celé mé tělo, vždy když si přirazil na jedno určité místečko. A mě se z úst vydral vzdech. Byl tichý, ale vím, že jsi ho slyšel.
Objevila se ti pak konečně v očích nepatrná jiskra. To tvé drancování mého nebohého těla jsem nevydržel dlouho. Po chvilce jsem jen padl. Nebylo to však vysvobození. Já nezvládl žádný pohyb. Ale cítil. Cítil jsem vše, co jsi s mým tělem dělal. 

Využils toho, že jsem se nemohl bránit a udělal se mi do pusy.