Špinavá hra

⅒

Byl to hnusný pocit. Nemoci dýchat a jen doufat, že mi po chvíly povolíš hlavu vytáhnout. Vše kolem mě nechutně smrdělo, že jsem ani nechtěl vědět v čem se topím. Těsně před tím, než jsem opravdu ztratil dech, jsi vytáhl mou hlavu, a já přímo žebral abys to už nikdy neudělal. Žebrali tak i oni? Udělal jsi to ještě jednou a pak jsi mě znovu donesl na pokoj.

To se mi ještě nikdy v životě nestalo, nikdo mě nikdy neporazil, nikdo se o to nikdy ani nepokusil. A tobě stačil snad jen týden. Dlouho jsem pak ležel v posteli a koukal na prasklinu ve stropu. Myslel jsem na tebe. Víš, pravdou bylo, že od té doby, co jsme se potkali, jsem nemohl myslet na nic jiného. Ale ne zrovna z důvodů, po kterých bys toužil. Nebrečel jsem, nelitoval jsem se, jen jsem přemýšlel, jestli je to vše pravda.

Ale nelituj mne, někdy je potřeba seskočit ze svého ega, aby jsi mohl zjistit jak jsi se choval. Aby jsi se mohl změnit. V mém případě to byl pád z veliké výšky a zatraceně bolel.