Když jsem si večer lehla do postele a zavřela oči, nemohla jsem přestat myslet na tu bolest. Bylo to nepředstavitelné. Cítila jsem fyzickou, ale hlavně psychickou bolest. Jak ze z muže, kterého jsem milovala nejvíce, mohlo stát takové monstrum? Nevím, proč se Martin tolik naštval. Možná jsem udělala něco špatně? Začal mě bít. Úplně ztratil kontrolu. Řekl mi, že mě nenávidí a že neví, proč se semnou tenkrát zapletl. Jak mi to mohl říct? Já ho milovala a stále miluju nejvíc na světě. Martin je silná osobnost, prosazuje si svůj názor. Možná je to co, co na něm mám tak ráda.
Začala jsem vzpomínat na naše společné chvíle, na to, jak a kvůli čemu jsem se do něj tolik zamilovala.
Bylo mi sedmnáct, byla jsem sice mladá, nevěděla jsem, jak chci strávit svůj život, ale věděla jsem, že chci být s někým, koho budu silně milovat a on mě. Plány na studium jsem neměla, žádná práce mi nepřipadala perfektní. Ale co je v životě perfektní? Až do dnes jsem myslela, že můj život byl. Můj manžel mě miluje, tedy alespoň miloval, mám práci a s penězmi jsme vždy vyšli. Bydlíme ve velkém bytu, ve kterém se nachází i zatím neobydlený pokojík pro dítě. Už je mi dvacet pět let. Jistěže uvažuji o dětech. Můj manžel je o osm let starší. Asi proto moji rodiče neschvalovali nás vztah. Mě bylo sedmnáct a jemu dvacet pět. Vždy byl ke mě velice milý a velice jsme si rozumněli. Kvůli lásce k němu jsem se vzdala hodně věcí.
Jakmile jsem dokončila střední školu, odešla jsem z domova a nastěhovala se k němu, přestala jsem se bavit se svými přáteli. Teď, když o tom přemýšlím, tak mě k tomu vlastně donutil, ale já ho tak milovala, že jsem si toho vůbec nevšimla. Zatím jsem nikde nepracovala, peněz jsme měli dost.
Chtěla jsem jít na vysokou, ale on říkal, že ho přeci nemůžu opustit, co by si beze mě počal. A já vlastně taky nevěděla, co bych bez něj dělala. Proto jsem si našla něco, co by mě mohlo opravdu bavit. Začala jsem vlastní podnikání. Stala jsem se fotografkou. Už od dětství mě focení velmi bavilo. Manžel nápad uvítal a pomohl mi najít nájemní prostor, nakoupit vybavení a najít zákazníky. Nedá se asi říci, že mi splnil sen, protože jsem žádný neměla, ale teď už to je můj sen a dokonce i splněný.
Když mi bylo dvacet, příšel do té doby nejšťastnější den mého života. Martin mě požádal o ruku. Úplně jsem přišla o řeč. Byla to slova, na která jsem tak dlouho čekala a ani jsem o tom nevěděla. Samozřejmě jsem řekla nadšené ano a začaly přípravy. Moji rodiče o svatbě věděli a myslím, že ani neměli zájem chodit a já je ani zvát nechtěla. Nějaké své staré přátele jsem pozvala, ale přišla jen má bývala nejlepší kamarádka. Martina neměla ráda ani když jsem se s ním začala vídat a nic se nezměnilo. Došlo mi, že nemám žádné přátele a na svatbě jsem skoro nikoho neznala. Všechno to byli Martinovi přátelé. Mrzelo mě to, ale já ho tak strašně milovala, že jsem všechno tohle přehlížela. Řekli jsme si svá ano a žili jsme velmi šťastně.
