Apocalypse

/1/

Díval se na zprávy, zatímco mu spala na klíně. Venku se schylovalo k dešti a vítr ohýbal větve stromů. Lidé se nahnali do svých obydlí a na ulici téměř nikdo nebyl.
,,Dopr- Bolí mě za krkem,'' zaslechl její hlas a následně se podíval do její tváře, ze které odstraňovala hnědé vlasy.
,,Martine? Máš tu jídlo?'' zeptala se ospale a postavila se na béžový koberec.
,,Jasně Mai, nabídni si v kuchyni,'' odvětil s úsměvem a natáhl si nohy na pohodlný gauč. Díval se na staršího pána, který zasedal v jeho televizi.
,,A teď z oboru vědy. Po dlouholetém výzkumu se vědci rozhodli otestovat novou metodu léčby artritidy, a to pomocí kříženého viru, který obrátí účinek a místo napadání organismu bude pomáhat. První pacient včera odešel s dobrým pocitem a vypadá to, že léčba je na dobré cestě,'' řekl a Martin se nad tím uchechtnul.
Mai se hned na to vrátila se šesti rohlíky s máslem a salámem. Usadila se vedle Martina, který se však během chvilky zvedl a šel k oknu.
,,Titáne,'' zamumlala s plnou pusou, narážejíc na jeho výšku. On jen něco odsekl a díval se na přicházející bouřku.
,,Nebudeš se bát?'' zazubil se na svou, mírně podrážděnou, sestřenici. Ta na něj vyplázla jazyk a on opět usedl vedle ní.
,,Ve zprávách říkali, že chtějí zavést léčbu nějakým kříženým virem,'' prolomil ticho Martin a usmál se.
,,Co je to za blbost?'' podívala se na něj a on pokrčil rameny.

Venku se ozval první hrom a Mai, zabalena do deky, objímala Martinovu ruku. Dívali se na film, když téměř v půlce vypadl proud.
,,No, dobře...půjdu si lehnout, zítra mám být u našich brzo,'' řekla a se zíváním odešla do pokoje, ve kterém měla přespat.
Blížila se pátá ráno a Mai probudila hlučná rána zvenčí. Posadila se a promnula oči.
,,Martine?'' zamumlala a šla pomalu do jeho ložnice. Stál tam u okna a jeho ruce byly sevřené v pěst. Přešla přes pokoj k němu a podívala se mu na profil.
,,Co se děje?'' optala se a hned na to její pohled směřoval ven. Zatajila dech. Byli to dva lidé...kteří pojídali jiného člověka. Zvedl se jí žaludek. Martin ji přitáhl k sobě a zakryl její modré oči. Cítila, jak je opocený a jak rychlé je jeho srdce.
,,Z-zavoláme policii,'' řekla a odtáhla se od něj. Chytil ji za ruku a tím zastavil její pohyb. Zakroutil hlavou. Jeho zornice byly roztažené přes celé jeho oči.
,,Proč ne? Ten dole určitě ještě žije, můžou ho zachránit!'' křikla po něm a zničehonic se ozval zvuk roztříštěného skla. Chodbou se rozlehl chrapot a Mai pomalu otočila hlavu ke dveřím.
,,Někdo rozbil dveře do vchodu paneláku...'' zašeptal Martin a pomalu zakryl Mai pusu.
,,Jestli budeš křičet, ničemu nepomůžeš,'' dodal. Byl si stoprocentně jistý, že to, co bylo na té ulici, nebyli lidé. Měli prapodivnou chůzi, a jejich tváře byly deformované. Navíc...kdo se v pět ráno na ulici uchýlí ke kanibalismu? Chrapot a dupot se rozlehl panelákem. Bylo slyšet, jak sousedka otevřela dveře, pak už jen křik.
,,Co to proboha bylo?!'' pískla Mai a Martin jí zase zakryl pusu.
,,Š ššš...teď nemluv...'' zašeptal opět a začal se oblékat.

,,Martine? Co to znamená, mám strach,'' zasýpala a posadila se na okraj jeho postele. Její oči se zalily slzami a rukama si prohrábla vlasy.
,,Jestli je tohle nějakej blbej prank, tak to fakt není vtipné,'' dodala a Martin se na ní otočil.
,,Mam rád srandu, ale mám svoje hranice. Fakt si myslíš, že bych měl na něco takového náladu v pět ráno?'' zvedl mírně hlas a on si otřela oči. Pomalu vstala, on se mezitím hrabal ve věcech a vytáhl lovecký nůž.
,,C-co chceš dělat?'' zvedla k němu hlavu a on ji po ní pohladil.
,,Nemám dobrý pocit...podle mě to fakt nejsou plynaři,'' odkašlal si a poslal ji, aby se oblékla.

Když už si zapínala mikinu, její zrak opět směřoval ven. Stoupla si k oknu a dívala se, jak se rozednívá. Z protějšího paneláku vyběhlo několik lidí, jen v pyžamech a křičeli. Sevřel se jí žaludek, když za nimi vyběhla stvoření, která se lidem jen podobala. Jakmile se do nich pustila, vyběhl ven vysoký, hnědovlasý muž. Měl černou mikinu, černé kalhoty, šátek přes půlku obličeje a v ruce baseballovou pálku. Rozběhl se přes ulici a cestou zvládl jednoho z nich zabít. S údivem na něj koukala, ale ruce se jí klepaly.
,,Musíme zmizet, je jich čím dál víc, vůbec tomu nerozumím,'' přiběhl k.ní Martin, chytil ji za ruku a odtáhl pryč z pokoje. Postavili se před vchodové dveře a zhluboka se nadechli.
,,Jdeme.''