Twice It Came || [CZ] Destiel

Bouře

Zdravím. 🤗 Ano, já vím. Asi jste mě čekali dřív, ale takový blok jsem ještě neměla. Tohle berte jako výmluvu. :D

Přestože jsem říkala, že další kapitoly nebudou napsané tak jednoduše, zjistila jsem, že se mi tento styl docela líbí a tak nějak mi k příběhu sedí, takže to tak už nechám.

Dále omluvte případné chyby, moje touha vydat to co nejdřív (a moje Kath), mi neumožňila, zkontrolovat text desetkrát, ale pouze dvakrát. :D

No nic, snad vám to nepřijde tak divný jako mě a jestli ano, směle se vyjádřete v komentářích. :)

Enjoy. ♥

★★★★★★★★★★

"Jsi v pořádku?" zeptal se najednou Dean a položil mi ruku na rameno, aby mě vrátil na zem.

"J-jo...myslím," odvětil jsem. Byli jsme na louce za domem, ve kterém bydlím. Poslední slunečné dny jsme chtěli využít naplno. Zlaté stonky trávy se vlnily s lehkým větrem a daleko za obzorem se schylovalo k bouři, kterou předvídaly temně šedé mraky nad námi. Tohle je jedna z věcí, které zbožňuju - tmavomodře šedá obloha nad rozlehlou loukou, připomínající moře. Hned jsem vytáhl mobil, abych si to vyfotil.

"Jestli si potřebuješ promluvit, víš že mi můžeš říct všechno.." řekl.

Když jsem neodpovídal, Dean mi vlezl do záběru a zkazil celou fotku. Vlastně...podíval jsem se na ni a nebyla vůbec špatná. Dokonce byla skvělá. Dean ve své khaki bundě, s rukama vkapsách...vlasy sčesané větrem ve stejném směru, kterým vlála polní tráva. A ten jeho úsměv.

"Co se tak křeníš?" zasmál se.

"Vypadám tam hrozně, co?"

"..jo...fakt hrozná fotka," zalhal jsem. Už v tu chvíli jsem věděl, že si ji nechám vyvolat.

"Měli bychom jít, začíná pršet," podotkl a já schoval mobil do kapsy. Nad kopcem za loukou zazářil nádherný blesk, zrovna když jsme se rozešli směrem k domu. Nebyl daleko ale to ani ta bouřka, jelikož jsem stačil napočítat jen jednou do tří, než se ozval extra hlasitý hrom.

"Že by se Thor vrátil z Asgardu?" zasmál se Dean.

"To bude spíš Hela," dodal jsem a on se začal smát ještě víc. Mezi našimi setkáními jsem si půjčoval komixy z místní knhovny, abych byl schopný pochopit, o čem Winchester mluví, protože komixové poznámky měl celkem často. Konečně se mi to vyplatilo.

Během okamžiku začalo lít jako z konve, tak jsme se dali do běhu. Než jsme zapadli do dveří, kompletně jsem zmokl. Dean měl mokré džíny a bunda vypadala mnohem sušší.

Prudce zavřel dveře, zatímco jsme popadali dech a opřel se o ně. Já byl opřený o zeď vedle. Natočil jsem hlavu směrem k němu a když jsem se střetl s jeho pohledem, naráz jsme se dali do smíchu. Chodba byla tmavá, ale bylo tu dost světla, abychom viděli. Osobně se mi nechtělo, škrábat po schodech do bytu, i když to bylo v prvním patře.

Dean se na mě na chvilku zvláštně zahleděl. Já tu přemýšlel o tom, jak se mi nechce domů, ale pořád mi bylo záhadou, o čem přemýšlí on. Kdykoli.

To, jak tehdy řekl, že se přes to přenese...už se to stalo, nebo to potrvá? A jestli to pominulo, proč se na mě takhle dívá? A proč se na něj takhle dívám já? 

"Měl bych jít," řekl. Ještě se přes to nepřenesl. Věděl jsem to.

"Počkej, až přestane pršet. Dřív tě nepustím..." vzal jsem ho za ruku a odhodlal se, vyšplhat těch pár schodů. Dean si povzdechl a nechal se pomalu dovést do mého obýváku lomeno kuchyně.