Kingsman: Dítě jménem Svoboda

Prolog

Omlouvám se za ostudnou neaktivitu, pokud jde o ostatní příběhy, ale nějak toho bylo přes léto hodně, a teď je toho ještě víc.
Na znamení omluvy odpaluji jadernou elektrárnu a doufám, že mi odpustíte.

***

Černobyl, Ukrajina, 1986

Lidstvo – nepoučitelní idioti. A pokud jde o Sovětský Svaz, ten hrál v této kategorii prim. „Ta konstrukce elektrárny je špatná, reaktor není stabilní." Tak vyhodnotila asi čtyřicetiletá žena fungování pýchy sovětské energetiky. „Nemyslím, že má tato mise vůbec nějaký smysl. Sotva nám to něco dá."
Její kolega zavrtěl hlavou. „Musíme znát každý aspekt činnosti těch šílenců. Víte, že je to pro naši věc nezbytné."
Žena s povzdechem přikývla. „Ovšemže máte pravdu. Počkáme na konec testu. To je vše, co potřebuji vědět. Stejně mám pocit, že tento typ reaktoru k produkci plutonia raději nikdy nepoužijeme."
Oba dva mluvili francouzsky, ale nedělalo jim problém rozumět ruštině, linoucí se z reproduktoru. „Střídají směny," prohlásil muž, a pohlédl na svoji společnici. „Výkon reaktoru klesá, jsou připraveni provést zkoušku."
„Že jim to ale trvalo. Doufám, že už to nebudou protahovat." Nasadit odposlouchávací zařízení do velínu bloku sovětské elektrárny byla skutečná výzva, ale rozhodně ne nepřekonatelné překážka pro dva špičkově vycvičené agenty. Teď tu seděli v hotelovém pokoji, a tiše naslouchali hlasovému záznamu. „Jen tlachání," prohodila žena s trpkostí v hlase. „Obrazový záznam by byl lepší."
„Na to bohužel nemáme..."
„...Nemáme technologie, já vím," povzdechla si. „Brzy budou. No co, nebudeme na tomto plýtvat vybavením."

O pár kilometrů dál, v sále velínu čtvrtého bloku jaderné elektrárny V. I. Lenina, se však téma konverzace výrazně změnilo. Náčelník směny Akimov ztuhl, když sledoval pokles výkonu reaktoru – byl prudký, a to více, než by si byli bývali přáli. To s sebou neslo jisté riziko. Bylo nutné informovat hlavního inženýra, který byl poměrně výbušné povahy. Operátor si však plně uvědomoval, že bude lépe nechat vybuchnout zástupce hlavního inženýra než celý reaktor. Odkašlal si, a otočil se. „Anatoliji Stěpanoviči, hladina výkonu je pod bezpečnostním limitem. Výkon klesá příliš rychle."
Anatolij Djatlov, jaderný inženýr, a k tomu velmi nepříjemný člověk, se prudce otočil. Vycítil jiskru odporu a pochybnosti, a to se tady v Sovětském svazu nenosilo. On měl za úkol splnit svůj socialistický závazek, a taky ho splní. „To nám nebrání ten test provést, nemyslíte, soudruhu?"
„Nemusí to fungovat, je to nebezpečné." Akimov znejistěl, ale Djatlov zůstával neústupným.
„Jediné, co tady nefunguje, je váš personál. Pokračujte v testu."

„To je idiot. Ten reaktor je nestabilní," zašeptala Francouzka, když si uvědomila, co se Djatlov právě chystá povolit. „Zvláště při tak nízkém výkonu."
„Jaký je výkon reaktoru teď?" Žena pokrčila rameny, a snažila se údaj zachytit v ostré konverzaci náčelníka směny a inženýra Djatlova. Pak sevřela rty a zavrtěla hlavou. „Dvě stě megawattů. Oni to chtějí provést při dvě stě megawattech. Nejmenší povolený limit je sedm set."
„To ale oni ví! Musí to vědět, ne? Víme to i my, a to jsme tu věc nepostavili!"
Odpovědí  bylo mlčení.

„Reaktory chyby nedělají, jen lidé," odtušil zatím Djatlov a tím utnul všechny připomínky a námitky ze strany operátorů. Minuta za minutou plynuly a velín ovládlo nepříjemné dusno, umocněné stále klesajícím výkonem reaktoru. „Sakra, Toptunove!"
Mladý operátor ztuhl a nešťastně sledoval ukazatel výkonu, který nezadržitelně klesal.
„Zapínám přídavné oběhové čerpadlo," pohotově zareagoval, ale nebylo to nic platné.
„Jenže výkon stále klesá," zamumlal Akimov hrobovým hlasem.

Dva tajní agenti napjatě poslouchali, a ani nedutali. Pak se muž ozval: „Mají pro tyto situace systémy havarijního chlazení, že ano. Ty ten reaktor odstaví."
„Oba víme, že je to spíše zbožné přání," odvětila jeho společnice tiše. „Pro účely provedení testu všechny automatické havarijní systémy vypnuli."

„Měli bychom reaktor vypnout, učili nás to ve škole," navrhl mladý Toptunov, zmítaný neklidem. Akimov přisvědčil. „Má pravdu, Anatoliji Stěpanoviči."
„To už si vážně utahujete? Za co vás platí? Tomu říkáte práce? Nechte toho tlachání, a vypadněte, Stoljarčuku, vystřídejte tady soudruha Toptunova a proveďte ten zatracený test. Vysuňte regulační tyče."

Minuty, jako by teď trvaly celou věčnost. „Oni ten test provedou, že."
Agentka přikývla. „Provedou, a... je to sebevražda, pořád to není pozdě zastavit, musí na to přijít."
„Jsme na ně napojeni, můžeme je varovat," navrhl, ale ona se k němu prudce otočila a vyštěkla: „Ne. Utajení je přednější."

Byla jedna hodina, dvacet dva minut po půlnoci. Počítač právě ukázal Toptunovovi znepokojivou zprávu. „Borisi Fedoroviči, v reaktoru máme asi polovinu povoleného počtu regulačních tyčí. Tohle je nebezpečné."
„Já vím," povzdechl si Akimov. „Ale..."
„Ale test je nutné dokončit," přerušil je Djatlov. „Jsme připraveni ho spustit."

„Musíme je varovat, do hajzlu!" vykřikl muž a prudce vstal.
„Možná můžete jít křičet svá varování do toho hajzlu, ale naše cíle jsou přednější," odtušila a přísně na něj pohlédla. „Kromě toho by na varování od vás asi zírali dosti překvapeně. Mohlo by to ohrozit všechny naše operace, ale to přece nechceme."
Na agenta začala doléhat jakási hysterie. „Ale tady stojíme na prahu jaderné havárie, uvědomuješ si to vůbec, ty arogantní krávo?"
„I Japonci se po srpnu 1945 vzpamatovali."
„Ty zrůdo," zasyčel, a sklonil se ke stolu. Ozval se výstřel. Vyděšený muž padl k zemi, s čistým průstřelem hlavy
„Omlouvám se. Naše cíle jsou výše než tato ubohá společnost," pronesla žena tiše.

A test byl zahájen. Odpojili turbínu a přívod páry byl přerušen. V reaktoru narůstala teplota i tlak, a stejně tak narůstalo i napětí ve velíně. „Výkon roste!"
Obrovský tlak páry počal nadzvedávat těžké uzávěry palivových tyčí. Katastrofa byla neodvratná.
Toptunov vykřikl: „Spouštím havarijní ochranu!"
A poté se ozvalo několik úderů z reaktorového sálu.

„Blázni, takhle to leda zhoršujete." Zamumlala žena. Měla jen zvukový záznam, ale dokázala si představit, co se asi děje. „V této chvíli reakci leda urychlíte, ale to vám asi nedošlo. No nic." Pokrčila rameny, a snažila se o lehkovážný úsměv. Nebyl ale upřímný. Tušila, že měl její kolega pravdu. Mohli je varovat, ale neudělali to. Kolik lidí zemře strašnou smrtí, kolik z nich přijde o domov? Zavřela oči. Uvědomila si, jakou lítost vlastně cítí.

V jednu hodinu a dvacet tři minut, došlo ke dvěma výbuchům. Desítky tun radioaktivního grafitu byly rozmetány do okolí. Nastal zmatek. Operátoři ve velínu šokovaně hleděli na data poskytnutá počítači. Dva z nich se spěšně vydali k reaktoru, aby zjistili rozsah škody - nepočítali s nebezpečím. Sovětské reaktory přece nemůžou vybuchnout.
Djatlov jen vyštěkl: „Co se děje? Co vidíte?"
Hlas jednoho ze dvou odvážlivců zněl poněkud bolestně. „Reaktor... je... zničený." Obrovská dávka záření okamžitě zapůsobila na jeho organismus a buněčná smrt postupně zachvátila celé jeho tělo.
„Je v pořádku, reaktor je v pořádku..." mumlal Akimov šokovaně. Mysli si to dál, to by pravděpodobně odpověděli oba nešťastníci, kteří zkázu viděli na vlastní oči. Jelikož však měli příliš mnoho práce s umíráním na akutní radiační syndrom, nestihli už mu odpovědět.

A nebyli jediní, kdo toho dne zemřel. A režim mlčel. Radioaktivní mrak letěl stovky kilometrů, a Sovětský svaz všechno tajil. Až příliš pozdě byla zahájena evakuace Pripjati, a Francouzka vše sledovala ze svého úkrytu. Za tu dobu viděla vše strašné, co tento svět nabízel. Stala se součástí toho, ale ať už se stane cokoliv, ona to změní.

A za každou cenu.

***

PS: Radiace nebude  příběhu zmíněna naposledy. Když tak vidím historii svého prohlížeče, zahrnující položky "Machrování s plutoniem", a podobné, říkám si, že je dobře, že jsem místo jaderné energetiky přestoupila na IT.

Pokud jste z povídky dostali smrtelnou dávku radiace, a právě zvracíte, nebo se rozpadáte, či upadáte do kómatu, vezměte si Ibalgin a jděte si lehnout. A nebo si na to dejte alfagel.