Jakmile otevřel oči, hned věděl, že je něco špatně. Prudce se nadechl. Pomaličku se mu v hlavě začaly přehrávat poslední okamžiky předtím, než ztratil vědomí. Párkrát zamrkal očima, aby se ujistil, že se mu to jen nezdá. Že toto opravdu není jeden z jeho šílených a divokých snů, díky kterým se bál usnout.
S velkou opatrností a s pomocí dlaní se posadil. Jeho oči si pomalu zvykávali na přítmí v místnosti. Rozhlédl se kolem sebe. Byl v docela malé místnůstce, která měla tvar krabičky od zápalek. Strop byl velmi nízko, čímž měl také podtrhnout nízké postavení člověka, který se zde někdy nacházel. Stěny podobné skále, která se různě kroutila a plazila směrem ke stropu, měly mahagonový odstín, který se v některých místech mísil s tmavší rumělkovou barvou … což byla zaschlá krev osob, co zde přebývali před ním. Nerovný povrch země, který kvůli jeho tmavé barvě skoro vůbec nerozeznal, působil už od pohledu chladně. Nemusel se ani pozorně dívat a přesto viděl i slyšel drobné cupitání obřích a nemocně nafouknutých krys po zemi. V místnosti se nenacházel žádný hmotný předmět, natož okno. To přispívalo jen k tomu, že to tu bylo cítit po smrti. Celkový dojem z této (pokud se tomu tak dá říkat) místnosti byl něco mezi kobkou, hrobkou a jeskyní. Muž si povzdychl … nacházel se zcela jistě ve vězení měšťáků …a ne tak ledajakém.
Muž se jmenoval Karel. Alespoň tak se jmenoval ve své rodné vesničce Praha. Praha, která dnes už dávno neexistuje, byla vesnice poblíž jednoho z hlavních měst jménem Německo. V devíti letech se mu však úspěšně podařilo pronásledovat měšťáky, kteří cestovali z města Německo do města Francie. I když to byla složitá cesta, dostal se k největšímu hlavnímu městu vůbec – do Ameriky. Právě tady, v nějaké skalní díře si začal říkat Charlie. Karel znělo moc jinošsky. A mělo hrozný přízvuk.
Když pohnul nohama a ocitl se na nevyhřáté zemi, vstoupil do místnosti kyborg. Charliem projela husí kůže. Měšťáci za sebe všechnu práci nechávají dělat kyborgy. A i když už kyborgy zná líp, než měšťáky, stále mu nahánějí mráz po zádech. Byli to něco jako domácí mazlíčci měšťáků.
„Zvedej se, podměšťáku!“ křikl chladný hlas kyborga. Charlie ho mlčky poslechl.
Když mrknul, najednou stál v úplně jiné místnosti. Kyborg ho nejspíš musel teleportovat. Charlie nedokázal místnost svou slovní zásobou popsat, protože nepoznával ani jednu věc v této místnosti. Místnosti byla přímo obrovská, zařízená v perleťově měsíční modři. Všechen nábytek zářil neonovými barvami. V celé místnosti bezkonkurečně vynikalo okno, táhnoucí se po celé levé straně pokoje. I když Charlie stál od okna dál, neunikl mu obdivuhodný vzdych, jakmile spatřil špičky mrakodrapů, které míří do všech stran jako včely chystající útok. Byl to zkrátka a prostě měšťácký pokoj, a protože si měšťáci své města chrání tak dobře, že žádný žijící podměšťan nikdy nespatřil město za velkými hradbami, které se tyčí do nesmírné výše a mají tak chránit měšťany před podměšťany, nechtěl vědět, co bude dál.
Hradby oddělují dva úplné jiné světy. Ten měšťácký, je poklidný život, bez jakýchkoliv větších nástrah. Všechnu fyzickou práci vykonávají kyborgové, kteří jsou nezbytnou věcí každého člověka, a to už od novorozeněte. Města jsou plné mrakodrapů, teleportů, elektromobilů, obřích budov a falešného vzduchu. Zato život podměšťanů je jiný. Plný nástrah, obav, nebezpečí a lží. Žijí všude, kde se dá. Za podměšťana je označen každý, kdo nebydlí ve městech, bez rozdílů. Měšťané je považují za parazity a zbytečné bytosti, ale jsou moc závislý na svých kyborzích, že jsou moc líní na vyhlášení války měšťáci versus podměšťáci. Nikdo se nebudete divit, když procentuálně vychází poměr měšťáků na podměšťany 1:10 …
