Freelance |CZ|

7) I take it for him!

Opravdový přítel je ten, který přijde, až celý svět odejde.

Šla jsem směrem nahoru do mého pokoje. Prošla jsem okolo ložnice a zase k ní pomalu vracela. Přiložila jsem ucho ke dveřím.

"Miluju tě. Pomůžu ti s ní. Ale nebudu tady každý den.." říkal jí Liam sladká slovíčka.

"Já tebe. Řešení tady ale je. Co kdyby ses k nám nastěhoval?" zeptala se ho máma.

Tohle mi už vážně stačilo. Rozběhla jsem se k mému pokoji. Zamkla jsem si, převlékla jsem se do pyžama a zalehla. Osprchuju se ráno.

*

"Dobré ráno, dceruško." probudil mě někdo a já se podívala do oříškově hnědých očí. Tohle není můj táta.

"Ty nejsi můj táta, Liame." řekla jsem a posadila se na postel.

"Ale ano, už přes pět let, zlato." řekl s úsměvem a pohladil mě po vlasech.

"Nech mě být! Ty nejsi můj táta! Ani nikdy nebudeš!" zakřičela jsem na něj a v tu chvíli vešly dvě hlavy.

Jedna kudrnatá a jedna blonďatá. Za nimi stála i třetí.

"Dobré ráno, lásko!" zakřičeli všichni sborově. Ten třetí, co stál za nimi byl Zayn.

"Chtěl jsem ti říct, že se s tebou rozcházím. Mám novou." usmál se a políbil neznámou dívku. Vypadala skoro jako já. Akorát měla úsměv na tváři.

"Co se..Co se to proboha děje?" zeptala jsem se a vstala.

Chtěla jsem jít ke dveřím a zavolat na mámu, ale kluci mě zastavili.

"Nechoď tam.." řekl Harry.

"Proč?" zeptala jsem se, ale oni se rozplynuli.

Byla jsem tam jen já a můj pokoj.

Otevřela jsem dveře a spatřila za nimi všechny mé špatné vzpomínky. Jak vlak zajel Alexe, hádání rodičů, babičku jak umírá, Liama jak se líbá s mojí mámou..

"Nechte mě už být!" zakřičela jsem a rychle zvařela dveře.

Sesunula jsem se na zem. Chtěla jsem brečet, ale nešlo mi to.

Místo slz mi tekla krev. Pomalu na všechno moje oblečení. Vím, z čeho byla tahle vzpomínka. Na řezání. Když jsem se řezala, z ruky mi tekla krev. Teď se to vrací.

Otevřela jsem další dveře. Na balkón.

Stála jsem a pozorovala lidi. Lidi, kteří vypadali jako Alex. Jako babička, máma a táta. Milióny lidí skákalo pod vlak. Milióny se zase hádali. A další milióny zase umírali v nemocnici.

Bylo to bláznivé. Bláznivé, ale dost smutné.

Začala jsem šíleně křičet.

*

"Lie! Lie notak vstávej!" vzbouzela mě máma.

"Mami.." ohmatala jsem jí obličej. "Jsi to opravdu ty?" ptala jsem se jí a stále tomu nemohla uvěřit.

"Jsem zlato.., jsem tady.." hladila mě třesoucíma rukama po obličeji.

"Prosím, už nikdy nikam nechoď.." brečela jsem.