"My jsme byli vy a vy budete my." Trošku morbidní, ale přesto pravdivé. Stojím před vstupem velkého hřbitova a dívám
se na nápis, který se tyčí nad hlavní bránou. Chladný podzimní vítr mně studí
na tváři a zima začíná prostupovat celým mým tělem. „Tak ať už to mám za
sebou.", popoženu sám sebe v duchu.
Stisknu kovovou kliku branky hřbitova, která mně nepříjemně zastudí do ruky.
Nemám rád hřbitovy. Obzvlášť když jsem tu sám. Myšlenky proudí hlavou, vybavují se bolestivé vzpomínky,...
Procházím kolem desítek hrobů, některé jsou honosné a upravené a jiné neudržované a zašlé. Zajímalo by mě co zavinilo to, že některé z nich vypadají
jako by je nikdo nenavštívil už několik let. Zapomněly snad rodiny na své pozůstalé, nebo už nikdo, kdo by se o hroby staral, nežije?
Když se pomalu blížím k velké vrbě, nacházející se ve středu hřbitova a vím že místo kam směřuji je stále blíž a blíž, mé myšlenky se začínají stáčet jiným směrem. Moje drahá Stephanie.
Na chviličku se zastavím a zavřu oči. Vidím jí přímo před sebou. Její pronikavé modré oči. Její tenké rty, které se na mně usmívají tím nejnádhernějších úsměvem co jsem kdy v životě viděl. Slyším její medový hlas. To jak se mně, jako to každý den, když jsem přišel z práce, ptala: „ Ahoj, tak co jaký jsi měl den?"
Otevřu oči, abych aspoň trošku usměrnil myšlenky. Pokračuji pomalu k vrbě a zahýbam do prava, do jedné z "uliček" mezi řadami hrobů. Nemůžu se zbavit toho pocitu. Jako by tu byla se mnou. Cítím její vůni. Růže, santalové dřevo a vanilka. Miloval jsem ten parfém. Voněla jako anděl. Ona byla anděl. Tak už jsem skoro tady. V dlouhé řadě asi dvaceti hrobů, jeden vyčníval. Byl nový a leželo na něm spoustu čerstvých květin, věnců a několik svíček stále hořelo. Když jsem přišel blíž, zasáhlo mně to jako bourací kladivo. Musel jsem odvrátit oči. Nemohl jsem vystát pohled na její jméno na náhrobním kameni.
Stephanie Sawyer.
Po tvářích mi začali stékat slzy. Nemohl jsem to zastavit. Podlomily se mi nohy a já padl na kolena. Už jsem necítil chlad na svém těle. Pohltil ho jiný chlad. Ten v mém srdci. Podařilo se mi postavit se. Z tašky zavěšené na rameni jsem vytáhl pomačkanou rudou růži a položil jí na hrob.
„Proč to muselo skončit takhle Stephanie. Proč? Proč musím být teď bez tebe?" Řekl jsem nahlas. „Proč jsi musela...." Přerušil mně hluboký hlas, který se ozval asi metr ode mně, za mými zády. „Taylore, pomalu si klekni a dej ruce za hlavu!", vykřikl neznámý hlas důrazně.
„Jste tady dřív než jsem čekal." ,řekl jsem mu zatímco jsem si s rukama za hlavou klekal na zem.
„Ach Stephanie. Proč jsi to musela udělat. Proč? Chtěl jsem s tebou zestárnout. Namísto toho jsi mně donutila udělat něco za co shořím v pekle." Pořád to vidím před očima. Její
šokovaný výraz, krev řinoucí se z jejích úst a dlouhý kuchyňský nůž zabodnutý v jejím břiše.
„Musel jsem to udělat Stephanie. Mrzí mně to. Miluji tě.", pronesl jsem směrem k jejímu hrobu, zatímco mi neznámý hlas za mnou začal nasazovat pouta.
„Jamesi Taylore, zatýkám tě za vraždu Stephanie Sawyerové."
