Psáno ve hvězdách, Larry (oneshot) ✔️

Psáno ve hvězdách

Nikdy jsem si nemyslel, že umřu tak mladý, že to bude vinou jednoho špatného kroku a hlouposti, kterou jsem kvůli své nerozvážnosti udělal.

Byl to přesně den a měsíc do Vánoc a já jako velice oblíbený a společenský člověk pořádal vánoční večírek. Venku sněžilo už od brzkého rána a chodníky pod vrstvou sněhu už ani nebylo vidět, kaluže se změnily v lesknoucí se zrcadla.
Bohužel jako vždy jsem byl tak roztržitý, že při nákupu jsem zapomněl, jak to vždy dopadá a tak brzy došel alkohol. Proto jsem vzal peněženku, do kapsy zimní bundy nacpal mobil se sluchátky, na hlavu si vzal čepici s bambulí a šel ke dveřím, u kterých se nacházela dvojice líbajících se, mně neznámých lidí.
„Hej! Ty tuhle párty pořádáš? Chci ti moc poděkovat, protože díky tobě jsem potkal tu nejúžasnější osobu na světě, že Kesidy?" přiopilým hlasem mě oslovil kluk z oné dvojice a jeho společnost, také silně ovlivněna punčem, kterého museli vypít snad dva litry, jen celá rozesmátá přitakala.
S hraným úsměvem jsem jim nabídl, aby si šli ještě pro skleničku a sám rychle opustil byt. Vždy mi bylo hrozně, když jsem viděl štěstí druhých, protože já sám lásku najít nemohl. A když už si láska našla cestu i ke mně, skončilo to špatně, ale jen pro mě a mé srdce.
Rychlým krokem jsem zamířil k menšímu obchůdku hned přes ulici, ale ještě předtím než jsem vykročil na silnici, si do uší nasadil sluchátka a pustil mou oblíbenou písničku.
A tohle byl bod zlomu, přesně ta chvíle, kdy jsem udělal největší chybu v životě.

Přesně v ten moment se zpoza blízkého rohu ulice vyřítilo černé auto značky Mercedes, jeho jasná světla mě oslnila a pak se to stalo.
Skřípění kol, jak se řidič snažil zabránit nevyhnutelnému, bolest, kterou jsem cítil, když mě auto zasáhlo jako letící šíp a pak ještě neskutečně silný naráz, když moje bezvládné tělo dopadlo na tvrdou zem vozovky o kus dál, to bylo něco, na co nikdy nezapomenu a co navždy zůstane součástí mých nočních můr.
Ležel jsem na zádech, na ledové zemi, částečně jsem vnímal, jak mi po tváři stéká slza smíchaná s krví a celým tělem mi otřásala silná bolest. Mým jediným přáním v ten moment bylo, aby to přestalo, všechno, abych se vyhnul té hrozné bolesti, která válcovala celé mé tělo. Zaslechl jsem křik a hlasy lidí, kteří viděli, co se stalo, jak jsem vešel pod kola autu. Ucítil jsem dotek na tváři a chtěl jsem říct, ať mě zbaví té bolesti, ale z mých rtů vyšlo jen chrčení.
Pořádně jsem neviděl, ani neslyšel, ale poznal jsem, že ten, kdo se mi snaží pomoct je muž. Mluvil na mě, jeho hlas byl uklidňující, říkal, že všechno bude v pořádku, že pomoc je na cestě, jen ať nezavírám oči a já si až teď uvědomil, jak moc těžká jsou má víčka. Chtělo se mi tak moc spát a s tím, jak se moje oči zavírali i přes hlas muže, který mě nabádal k opaku, tupá bolest mizela a nahrazovalo ji příjemné teplo a klid. Nechal jsem se unést do věcného snění, aniž bych to sám věděl a bolest zmizela úplně.

Na malou chvíli byla tma, jako když v místnosti bez oken zhasnete světlo, ale jen na chvíli. Otevřel jsem oči a zatím si nic neuvědomoval. Bílá barva zalévala celé mé okolí a ať můj pohled směřoval kamkoli, oči kromě bílé nic neviděly.
„Haló? Je tu někdo? Kde to jsem?" Začínal jsem pomalu panikařit, snažil se dovolat odpovědí, ale nečekal jsem, že se jich dostane tak rychle.
„Louisi Tomlinsone, vítej v aule poznání," mým okolím se rozlehl hromový hlas, jehož vlastníka jsem neměl možnost vidět, ale už jen jeho hlas ve mně vyvolával přirozenou autoritu.
„Kdo jste? Kde to jsem?" zopakoval jsem své otázky roztřeseným hlasem.
„Kdo jsem není podstatná věc, ale kde jsi ti osvětlím hned," nechápal jsem, proč mluví tak zvláštně, ale  potřeboval jsem vědět všechno.
„Jak jsem již říkal, nacházíš se v aule poznání, která, jak si jistě poznal, není součástí lidského světa a lidé o něm vůbec nic netuší."
„Ale co tady tedy dělám já? Jsem přeci člověk!" tahle hra se mi nelíbila, chtěl jsem odpovědi, ne hádanky.
„To je právě to, Louisi ty už nejsi člověk, jsi duše, zemřel jsi a nadále tvůj život bude tady."
„C-cože? To přece není možné! Já nemohl umřít, ještě ne! Já...já se chci vrátit! Přece to nějak musí jít, udělám cokoliv, prosím!"
Jeho slova mě šokovala a já se prosící složil na kolena s hlavou v dlaních. Chtělo se mi brečet, ale i přes vzlyky deroucí se na povrch z mých očí nevyšla ani slzička.
Protože duše nemůže skutečně plakat...
Tohle byla věta, která mi utkvěla v hlavě po přečtení jedné z mých nejoblíbenějších knih a teď už dávala smysl.
Byla to pravda, byl jsem mrtvý.
„Naslouchat je někdy těžké, ale může to někoho zachránit..." opět na mě promluvil hluboký hlas a já začínal uvažovat, jestli tohle všechno není jen projev šílenství. Jestli jsem se ze samoty psychicky nezhroutil a teď mě nedrží někde v psychiatrické léčebně, jestli to není jen iluze, která si vzala za cíl udělat ze mně úplného blázna a já se z toho jednou neproberu.