Můj roztomilý spolužák

1; Pláč

Matty

Rychle jsem vyběhl ze třídy a běžel jsem rovnou na záchody. Má klopýtavá chůze nebyla úplně ideální, ale vlastně jsem byl docela rád že se hýbu. Byl jsem totálně zničený. Cestou jsem do někoho vrazil, ale přes ubrečené oči jsem neviděl kdo to byl. Neměl jsem sílu se mu ani omluvit. Sice jsem poznal že to nebyla holka, protože holka by můj náraz neustála, ale neměl jsem ponětí jestli je to učitel nebo třeba jen nějakej prvák. Ještě jsem zaslechl jak něco říká, pak ale za mnou zapadly dveře a já jsem už nic nevnímal. Jenom svůj pláč. Sedl jsem si, no... spíš jsem se fyzicky zhroutil na zem do rohu místnosti a jen jsem cítil jak mi po tvářích stékají slzy. Pomalu se plazili až k bradě odkud skápli na moje tričku kde se z nich stala malá mokrá skvrnka.

Po chvilce jsem slyšel že někdo otevřel dveře. Asi onen člověk z chodby. Mluví na mě. Bohužel... vůbec jsem ho nevnímal. Byl jsem rád že jsem při vědomí. Najednou jsem ucítil ruku toho dotyčného na mých zádech, která mě konejšivě hladí mezi lopatkami. Cítil jsem jak si vedle mě pomalu sedá a přitahuje si mě k sobě. Omotal si ruce kolem mých třesoucích se ramen a přitáhl si mě k sobě ještě blíž. Jeho blízkost mi najednou dopřávala zvláštní příjemný pocit. Pocit bezpečí. Já jsem mu jen položil hlavu na rameno a začal mu máčet tričko mými slzami. Později se mu za to budu muset omluvit. Pokud toho budu schopný. Myslím že po tom co jsem zažil u mě hrozí i nějaká psychická porucha. Ale nechci malovat čerta na zeď.

Něco jsem začal říkat, jenže sám nevím co. Moje pusa si dělala co chtěla, ale mozek to jaksi nebral. Byl jsem asi v nějakém prapodivném šoku: něco jsem dělal nebo říkal, ale zároveň jsem to vůbec nevnímal. Jediné co jsem cítil byl jen jeho teplý dotek na zádech, který mě postupně uklidňoval. Nevím jak to dělal.

Za chvíli jsem začal rozeznávat jeho hlas. Říkal mi že bude všechno v pořádku a že teď už se mi nic nestane. Osobně jsem v to taky doufal, ale jistý jsem si tím nebyl. Měl krásný a uklidňující hlas. Trošku ustaraný, ale i tak nádherný. V mém případě se ani nedivým že na tohle myslím.

Pak ale řekl něco, co jsem zrovna teď vážně slyšet nechtěl: „Počkej tady, musím na chvilku pryč. Ale hned se vrátím." To snad nemyslí vážně. Teď? Když už aspoň trošku vnímám chce odejít?

„Ne. Nechoď. Neopouštěj mě. Prosím." řekl jsem teď už i pro mě srozumitelně. Vlastně mě i můj hlas překvapil. Zněl hrozně.

„Neboj se. Hned budu zpátky." Pohladil mě po ruce, rychle vstal a odešel bůh ví kam. Ještě se mi spustilo pár neposlušných slz. Nevěděl jsem jestli z předešlého šoku ze třídy nebo odchodu mého ‚zachránce'. Neměl jsem odvahu se na něj podívat, takže ani nevím kdo to byl. A to byla jedna z největších chyb které jsem kdy udělal.

Dál už nic nevím. Únavou mi klesla hlava a usnul jsem tvrdým bezesným spánkem.

*     *     *

Sebastian

Zrovna jsem mířil na první hodinu do naší třídy, když z ní najednou vyběhl Matty - můj roztomilý spolužák, kterého od první chvíle co ho znám miluju. Ale on, ani nikdo jiný, o tom neví. Neodvážil jsem se mu to říct. Asi se hold bojím odmítnutí. Přesněji: já se ho jen nebojím, ale asi bych ho nepřežil. Už bych nikdy nenašel nikoho do koho bych se mohl tak moc zamilovat. On je prostě dokonalý. Má tak roztomilý úsměv, že jen ten stačí a mám co dělat abych se na něj hned nevrhnul a neznásilnil ho před celou třídou. Bráno s nadsázkou.

Už několikrát jsem mu chtěl můj zájem o něj nějak naznačit, ale nebylo tolik příležitostí kdy bych se k němu dostal tak blízko, abych si s ním mohl popovídat. A když už ta příležitost nastala, byl jsem jím tak ohromen že mi došla všechna slova a ze mě se vždy dostalo jen nějaké nesrozumitelné bleptání.

Až přiběhl blíž všiml jsem si že...brečí? Co se mu stalo? Tenhle pohled mi úplně strhal srdce. Běžel směrem ke mně. Chtěl jsem ho chytit a zastavit ho aby mi řekl co se stalo, ale hned jak jsem se ho dotkl strčil do mě. Dobře... Né úplně strčil, ale spíš vrazil jako by ani nevěděl že tam jsem. Ustál jsem to, ale už jsem ho nestihl chytit. Utíkal stále dál. „Matty, počkej! Co se stalo?" zavolal jsem na něj. To už ale mizel za dveřmi od záchodů. Rozešel jsem se za ním. Chtěl jsem vědět co se stalo. Hned. Hodina nehodina.

Pomalu jsem otevřel bílé dveře a nakoukl do malého prostoru. Hned jsem ho uviděl jak se krčí v rohu pod umyvadly. Bez urážky, ale vypadal hrozně. „Matty? Stalo se něco? Můžu ti nějak pomoct?" zeptal jsem se ho potichu abych ho nevystrašil. Nic neříkal jen stále brečel. Brečel a to bylo to nejhorší.

Pomalu jsem přišel až k němu a jemně ho pohladil po zádech. Celý se klepal. Musel jsem ho nějak zklidnit. Jakkoli. Sedl jsem si vedle něj a o kousek si ho přitáhl k sobě. Objal jsem ho kolem ramen a ještě si ho přitáhl blíž. Tak moc blízko jsem u něj nikdy nebyl, tudíž jsem z toho byl trošku nervózní, ale objetí mi přišlo jako nejlepší způsob uklidnění. Začal mi brečet do ramene. Já jsem ho jen konejšivě hladil po zádech.

„Ona to řekla. Všem to řekla. Zradila mě. Proč? Proč to udělala?" začal po tiché chvíli drmolit mezi vzlyky pořád dokola. Neklepal se jen on ale i jeho hlas. Zněl tak zlomeně a bolestně, jako by byl účastníkem nějaké velké nehody a měl o ní povídat před stovkou lidí. Nevím proč, ale tak mi to prostě připadalo.

Nevěděl jsem o kom, ani o čem mluví, tak jsem mu jen konejšivě opakoval: „Neboj. Všechno bude dobrý. Už se ti nic nestane. Jsem u tebe." Snažil jsem se do těch slov vložit co nejvíc soucitu, pochopení a povzbuzení co jsem dokázal. Nevím jestli to zabíralo, ale připadalo mi že už se tak moc neklepe.

Pak mi ale něco došlo... Bylo by lepší ho odsud dostat. Každou chvilkou sem někdo může přijít a já prostě nechci aby ho někdo takhle viděl. Ještě nikdy jsem ho neviděl ani smutného natož aby brečel. A tohle byl už skoro psychickej kolaps. Co se mu mohlo stát?

„Počkej tady, musím na chvilku pryč. Ale hned se vrátím." řekl jsem polohlasem, ale tak aby to slyšel.

„Ne. Nechoď. Neopouštěj mě. Prosím." řekl smutně, ale ještě se na mě ani jednou nepodíval. Věděl jsem že se mu to nebude líbit, ale já ho odsud nějak dostanu.

„Neboj se. Hned budu zpátky." ujistil jsem ho zase. Ještě jsem se dotkl jeho ruky, vstal jsem a vyšel jsem směr kabinet našeho třídního.

-----------------------------

Doufám že se první kapitola aspoň trošičku líbí. Omlouvám se za chyby a už předem děkuji za popřípadné hvězdičky.⭐

rozšíření a úpravy: 5. 6. 2018