-4.10.2009 ve škole-
Zazvonilo na přestávku a Jimin si už konečně mohl dojít na wécko. Už to nemohl vydržet. Hlavně to neustálé kecání učitelky.
Při hodině jim ještě paní učitelka zdělila, že se do konce vyučovacích hodin nebudou nikam stěhovat. Takže byl za to Jimin nadmíru rád. Došel si tedy na záchod a ještě před tím, než si umyl ruce, zaslechl na chodbě silné dupoty, které byly mimořádně hlasité. Nevěděl, jestli to byli všichni žáci, které v tomto patře jsou, či zapomenutí dinosauři. A však to neřešil a v klidu si umyl ruce.
Vykročil směrem zpátky do třídy, když v tom si při cestě uvědomil, že tu není ani jedna jediná osůbka, která by tu dělala kravál, jako o všech přestávkách v této otravné škole. Přidal tedy do kroku a když vešel do jeho třídy, kde měla za chvíli nastat teprve druhá hodina, uviděl v ní pouze jen jeho nového spolužáka, kreslícího si něco na kus roztrhnuté čtvrtky. Nechápal, co se děje. Proč se najednou tak všichni smrtelníci vypařili a on jediný tady zůstal.
Jimin si i také všiml, že ho nejspíše jeho nový spolužák nezaregistroval. A tak využil situace. Začal si ho z té nemalé dálky důkladně prohlížet a i když měl sklopenou hlavu, šlo mu do obličeje nádherně vidět, neboť jí měl mírně nakloněnou směrem ke dveřím. Takže přímo na Jimina. Jako první, čeho si Jimin všiml, byla jeho únava, což si myslel, že je to jen z nedostatku spánku. Kéž by jen z toho. Dál, co si vysloužilo Jiminovu pozornost, byly jeho krásné, sice ospalé, ale i přesto okouzlující oči.
V tu chvíli se Yoongi cítil mírně ''stalkovaný'' tak se podíval směrem, odkud cítil tu nepříjemnost.
,,Ehm~ P-romiň nevíš, kde vši-všichni jsou?" Jimin se rychle vzpamatoval a v hlavě k sobě namačkával všechny slova, která mu byla v tu chvíli dostupná. Yoongi mu věnoval maličký úšklebek.
,,Šli si pro ovoce dolů do šaten" mile mu odpověděl a pohled z něj nestrhl. Jimin však jenom žasl. 'Jak může být někdo tak přenádherný? A ještě ke všemu tak dokonale mluvit ve 14 letech?' Jimin jen chápavě pokývl hlavou. Mohlo ho to napadnout.
,,A můžu se zeptat .. proč jsi nešel s nimi?" Yoongi začal hledat ty správné věty, jaká by v tuto chvíli byla vhodná. Nechtěl mu totiž říct, že mu rodiče zakázali jíst jakýkoliv jídla ve škole.
,,Víš ... já nějak to ovoce moc nemusím" nahodil falešný úsměv. Jimin přikývl a šel si sednout na své místo. Všiml si ale toho falešného úsměvu.
,,Pojď si sednout na chvíli ke mně" žadonil a Jimin se s překvapeným údivem na něj otočil.
,,Můžu?" zeptal se nejistě i když nevěděl proč.
,,No jasně, že můžeš" tentokrát mu věnoval úsměv, který byl upřímný. Jimin tedy ani trochu nezaváhal a šel si sednout k němu. Sice vůbec nevěděl proč to Yoongi chtěl, ale i tak byl za to rád. Začal se usmívat jako dítě, které čeká ve frontě na zmrzlinu. Yoongi se uchechtl.
,,Jsi roztomilý"
***
Určitě jsi věděl, jak na mě.
Protože už jen tou větou ,,Jsi roztomilý" jsi si mě získal.
Nevěděl jsem ale, do čeho jsem v tu chvíli vstoupil.
Kdybych tě tehdy ignoroval a nesedl si k tobě, neměl bych doteď na svém těle žádné jizvy, které si mi každý den způsoboval.
Nezpůsoboval jsi mi je však s nenávistí, ale s láskou, kterou jsi ke mně cítil a stále i cítíš Yoongi.
