Ve světle svíčky

Prolog

   Dveře bouchly, záclonami zavlnil studený průvan, šedé kozačky s kožešinou zadupaly na tmavohnědé dlažbě, na kterou se následně svezl i kdysi bílý batoh. 

   V předsíni stála nevysoká dívka, pečlivě zakutaná do několika vrstev oblečení. Ovšem ani silný černý kabát dlouhý ke kolenům, červená pletená šála a čepice stejné barvy ji neuchránily od třeskutých mrazů. Koutkem oka zavadila o svůj odraz v zrcadle - nos měla červený jako Rudolf, legendární sob toho tlustého amerického „Ježíška" a podobně měla zabarvené i tváře.

   Zimou znecitlivělými prsty odstrojování trvalo déle než obvykle. Tiše zanadávala neposednému knoflíku, který ji po několikáté odmítl spolupráci co se rozepínání týče. 

   Když konečně přeprala všechny kusy oblečení, cítila se asi o pět kilo lehčí. Smutně se zakoukala z okna a v duchu si povzdechla: „Kéž by alespoň byl sníh!"

   Netrvalo však dlouho, než znovu našla svou dobrou náladu - byl pátek, přicházel víkend s ním a - zatetelila se radostí - první advent! Nemohla uvěřit, že se konečně dočkala. Učení nechala tam, kam dopadlo při příchodu a běžela do sklepa, kde uchovávali vánoční ozdoby a jiné serepetičky. Schody byly příkré, ale nezpomalila. Letěla - málem doslova - vpřed, rovnou ke krabicím uloženým v koutě. Byl čas zdobit! 

   S námahou odsunula dávno nepoužívaný rotoped, při cestě kolem málem shodila skříň s uloženými kolečkovými bruslemi a helmami, přeskočila přes krabici s nářadím a konečně se dostala k bednám s pečlivě, umně vyvedenými nápisy „VÁNOCE"

   „Ano," zašeptala si pro sebe, zatímco krátké, neposedné, tmavé vlasy zakrývaly malý, radostný úsměv na její tváři.

   Jala se probírat krabicemi, otevírala jednu po druhé a hledala zdobení, jímž tradičně začínala - malé, buclaté andělíčky určené na krbovou římsu a vánoční věnce na dveře a nad televizi.

   Jak se skláněla nad krabicemi a jak se blížila ke zdi místnosti, stále více si zakrývala tělem světlo. Jaké pak tedy bylo její překvapení, když se konečně probrala k bedně, u které si byla celkem jistá, že to bude ona, ale jediné, co pod víkem objevila, byly staré sešity? 

   Normálně by byla víčko znovu rozhodně přiklopila, možná i se znechuceným a nespokojeným výrazem. Když ale zahlédla zdobené 'M', zarazila se. Přinutilo ji to podívat se pořádně na jméno napsané na přední straně sešitku. Magdalena. Co tu dělají sešity její babičky? A co v nich je? Narazila snad na její deníky? 

   Lucie jeden vytáhla a začala jím listovat. Byl velice tenký, ovšem jeho stránky byly hustě popsané písmem dobře známým z pohledů, které jí babička vždy posílala k svátku a na letní tábory. Obrátila stránky zpátky na začátek a začala téměř nečitelné písmo luštit. Byl to příběh! 

   

   Užasle vytáhla další sešitek. Další příběh! A další! Nikdy v životě by ji nenapadlo, že by její babička psala. Jak to, že to nenašla dříve? A že o tom nikdo nevěděl, či se o tom alespoň nikdy nezmínil? 

   Pevně se podívala na škatuli plnou papírových pokladů. Zdobení nyní již úplně vypustila z hlavy. 

   „Tak ty jdeš se mnou," adresovala krabici, zvedla ji a se zátěží, přestože trochu jinou, než pro kterou přišla, se vydala vzhůru, nejprve do přízemí a posléze do svého pokoje. Tam si zapálila svou oblíbenou svíčku s vůní skořice, pohodlně se uvelebila ve měkkém čtecím křesle a plna nedočkavosti se dala do luštění tajů, jenž ukrýval první notes.