Ve světle svíčky

Sešit třetí - fejeton - Bez titulu ani ránu

     Kamil se probral na zemi vedle gauče, bez trička, tvář přitisknutou na podlahu, končetiny podivně rozhozené, jednu ruku přehozenou přes Marka, vlasy změněné ve vrabčí hnízdo, hlavu rozbolavělou, že se mu zdálo, jako by ji měl naplněnou střepy, které se přesypávaly sem a tam při sebemenším pohybu, v puse pocit, jako kdyby právě spořádal všechen písek ze Sahary a žízeň, že by mohl vypít celou Amazonku a k tomu si švihnout i polovinu Nilu.

    Když jeho unavené, vodnaté oči konečně začaly spolupracovat, všiml si pod pohovkou, k níž byl obličejem otočený, několika velkých chuchvalců prachu, osamělého sekáče a kupovaného přáníčka, na kterém bylo velkými zlatými písmeny napsáno: „GRATULUJEME, JSI MAGISTR!" a pod tím menšími písmeny: „Tak už si taky budeš muset najít práci." 

     Kamil se musel chtě nechtě pousmát. Po pěti letech otročení pod bičem profesorů a rektora byl konečně volný. Taky to včera pořádně oslavil, společně s Markem, jenž absolvoval magisterské studium společně s ním, s o rok mladší René, která odešla dřív a taky s nějakým bakalářem z vedlejšího bytu, kterého stejně podezříval, že se k nim přišel jenom najíst a dvou inženýrů z horního patra, kteří alespoň přinesli další dvě lahve Jacka Danielse a několik plechovek amerického nápoje Doktor Pepper. 

    Už žádné diplomové práce, stres při zkouškovém... Na druhé straně pokoje se na zemi válely červené desky stvrzující jeho vstup do světa... nezaměstnaných? 

     O týden později, načesaný, vyspalý a dokonce i v tričku, novopečený magistr stojí na úřadě. Jíst je třeba a na jídlo třeba peněz, a protože již není studentem a rodiče odmítají mu nadále platit cokoli jiného než ponožky k Vánocům, aby se dostal k oběživu, holt si musí najít práci.

     Když se konečně dostal k okénku, čekala tam na něj ženština, která vypadala, že zažila i bolševickou revoluci. Aniž by vzhlédla, začala číst: „Volné pozice. Popelář. Zametač. Uklízečka..."

 „Promiňte," přerušil ji Kamil hned z kraje, trochu panovačným tónem, o kterém si myslel, že vzbuzuje autoritu, kterou si jako vystudovaný vysokoškolák zasloužil, „ale já jsem magistr."

 Madam se na něj konečně podívala skrz tlusté brýle. Pak trochu zafuněla, načež navázala: „No jo, takových už tu bylo. Titul sem, titul tam. To za mých mladých let, to sice mohli učit i lidi bez vysoký, ale to alespoň mělo úroveň, hochu. Jestli jsi chtěl dobrou práci, měl sis udělat doktorát. Třeba na takového chirurga, to neberou každého kuchaře, který měsíc čučel do učebnice medicíny. Magistr je teď každej druhej." 

      Kamil nestačil zírat. Pět let... a pro nic? Zatočila se mu hlava, opřel se o okýnko. Hlas staré paní zatím hučel: „Takže znova. Popelář. Zametač. Uklízečka..."