Ve světle svíčky

Sešit první - povídka - 3:44

Drahý čtenáři, dřív, nežli se do toho pustíš. Tato povídka o pouhých 725 slovech byla psána s hudebním podkladem, který (jak mi řekli betaři) významně podporuje atmosféru příběhu. Přikládám tedy, ačkoli to nemám jinak ve zvyku, médium, tedy hudbu, se kterou příběh byl psán. Doporučuji si ji k tomu pustit a číst pomalu, společně s harmonií hudby. 
A nyní již jen doufám, že si tento kousek mé práce užiješ. 

   Růže.
   Bělostná stuha.
   Béžový koberec, který ztlumil moje kroky.

   Stále dokola mi vyčítala, že se jí nevěnuji. Že ji opomíjím, že se vracívám pozdě z práce.
Že ji nemiluji.

   Na fotografiích, které jsem míjel po cestě do ložnice, se smála. Vždy se smála. Bylo jednoduché v ní najít zalíbení, obdivovat do bronzova opálené dlouhé nohy, zbožňovat meruňkovou vůni její pružné kůže, mít slabost pro její tmavohnědé vlasy, na dotek hladší než nejjemnější samet, milionkrát a jednou se ztrácet v oříškově hnědých očích, v nichž vždy jásaly veselé plamínky.

   Chtěl jsem jí udělat radost, vrátit se dřív, strávit krásný večer. Koupil jsem její oblíbené květiny, nechal je převázat ozdobnou sněhově bílou mašlí.

   Možná bych jí to neměl mít za zlé. Ale jaku dobu? Jak často? Existuje na to omluva, vysvětlení?Cítila se k tomu oprávněná? Myslela si, že to dělám také? Že místo práce lehám s jinými? Že právě to je příčina mých příliš pozdních návratů?

   Dorazil jsem k našemu bytu, klika cvakla, dveře se otevřely bez jediného protestu. Přivítala mne vůně borového lesa, tak, jako vždy. Na botníku stále ležela svačina, pečlivě zabalený balíček, který jsem si zapomněl, jako němá výtka. Před botníkem se válely cizí boty. Hnědé lakovky, nejspíš ledabyle skopnuté z nohou.

   Měl jsem se jí víc věnovat. Teď to vím. Teď je ale pozdě.

   Obydlím proletěl její smích, třepotající se jako motýlí křídla ve větru. Avšak do jejího lehkého chichotání se připletl další, hustý smích, hluboký, plný, táhnoucí se jako med. Stále ve venkovní obuvi, vykročil jsem k ložnici, odkud se ozýval.

   Nejdříve jsem tomu nemohl uvěřit.

   Čím jsem byl blíže, tím více zvuků jsem rozeznával. Tichý hovor, cinknutí sklenic, šusot ložního prádla. A další smích, ze kterého jsem začínal bláznit.

   Ve vzduchu viselo téměř elektrizující napětí. Přede mnou prázdná chodba s osamocenými dveřmi. Proč se k nim šlo tak těžce? Proč mě jímal pocit, že proti mně fučí vichřice, jak těžko se šlo? Srdce mi bušilo, po zádech přebíhal mráz, ježily se vlasy v zátylku. Bylo to reálné? Nestačilo by se vzbudit? Doopravdy je tady muž? V mém bytě? V jejím náručí? V naší posteli?

   S pugétem stále v ruce jsem strčil do dveří a jediný pohled rozmetal na kousky úplně všechno. Moje naděje, představy, víru. Srdce.
Prsty povolily sevření.
Květy spadly na zem.

   Oba se na mne otočili. Její oči se rozšířily údivem, jeho neklidem a - možná - jakýmsi posměchem. Nečekali mě, a vlastně ani nemohli.

   Chtěl jsem, aby byla udivená. Ovšem světlo, které nyní zářilo v jejích oříškových očích... strach... To nebyl můj záměr.

   Moje kroky byly tiché na koberci, který sama kdysi vybírala.

   Jako host ve vlastním domě. Boty v předsíni nebyly moje, oblečení na zemi nebylo moje... má žena nebyla moje. Přestal jsem se ovládat. Srdce bylo rozdrcené, duše ztracená v temném tunelu bez konce, rozum chladně odstoupil, smysly mne zradily.

   Viděl jsem ji, jak křičí. Nerozuměl jsem ani slovu. Křičela na mě? Na něj? On se snažil dostat pryč. Ve spěchu sbíral své oblečení, zatímco já byl na cestě k šuplíku na pravé straně postele. Cestou jsem zachytil její vůni. Meruňky, s nimiž se ale mísilo aroma mně neznámé. Jeho.

   Necitelný, nebo k citům lhostejný. Vše, co by se očekávalo, že by mohlo ovlivňovat rozhodování v takové chvíli, to snad někde vřelo - pod pokličkou, hluboko zakopané, schované. Žárlivost, vztek, pocit zrady, pomstychtivost. Však ven pronikal jen chlad, bodající a zraňující více, nežli zuřivé plameny zhrzené, ztracené lásky.

   Černá zbraň, probuzena a vytažena na denní světlo, se temně, výhružně zaleskla. Poté šlo vše až příliš rychle - jediný náboj, výstřel, výkřik, rudá skvrna na košili. Ozvěna rychlých mužských kroků na schodech, prásknutí dveří.

   Stoupla před něj, marně si myslíc, že nevystřelím. Dopadajíc naznak na podlahu měla v očích diamanty, lesklé kapky slané vody koulející se po tvářích. Ve tváři i oknech do duše jako by měla vepsanou výtku.

   Co jsem to udělal?

   V hlavě zmatek, vír obrazů, hlasů, zážitků. Klopýtl jsem, dopadl na růže, jejichž květ zářil stejnou barvou jako ten, který rozkvétal na hrudi mladé ženy ležící uprostřed pokoje.

   „Nemiluješ mě!" obvinil mne její hlas. Znovu a znovu, opakoval to, nekonečná spirála výčitek.
„Nemiluješ! Nemiluješ! Nemiluješ!"

   „Nemiluješ! Nemiluješ! Nemiluješ!"

   Miluji, odpověděl jsem.

   „Miluji!" zařval jsem, berouc do ruky zbraň, jež z ní předtím v úleku vypadla.

   Naposledy. Naposledy dívajíc se na ni, dívajíc se na fotografie na zdech, dokud vidění nebylo nemožné, rozpuštěno v slzách. Zavřené oči, nádech. Dvě kapky vydávající se dolů po líci, až se ztratí ve dvoudenním strništi. Stejně jako já.

   Výdech.

   Výstřel.

   Lucie zavřela sešit s rázným klapnutím. Snažila se dýchat zhluboka, ovšem měla sevřený hrudník i krk. Měla pocit, jako kdyby ji příběh doslova pohltil, jako kdyby stála vedle muže, který se zabil pro lásku. Jako by cítila každý okamžik, každou emoci. 

„Wow," vyklouzlo jí z úst, zatímco stále roztřesenýma rukama odkládala sešitek, s nově nabytou úctou, na černý stolek vedle křesla. 

   Věnovala krátký pohled bedně u svých nohou. Cítila, že potřebuje moment na to, aby povídku zpracovala. Možná delší moment, pomyslela si, zírajíc na prázdnou protější zeď. 

   Nakonec sebou cukla, jako kdyby se najednou probudila. Netušila, kolik času uběhlo. 

   „Jestli bude každá povídka taková, tak toho asi moc nenaspím," proletělo brunetce hlavou.

   A natáhla se pro další sešit.