Zaseklá ve snech

Víš, ono je to jednoduché. Potřebuju psát a potřebuju psát, protože chci světu donést, že něco znamená a že tady není jen tak. Dřív jsem to nechápala, protože posuzovat z vlastní perspektivy je strašně jednoduché. Je strašně jednoduché si říct, že tenhle člověk je dobrý a tenhle špatný. Tahle holka je špatná, protože je fake. Tenhle kluk je dobrý, protože je milej. Tahle ženská je zase špatná, protože je na mě hnusná a tenhle týpek je taky špatný, protože na mě sáhnul.

Proč soudíte? Kdo vám dal vůbec to právo? Jste snad bohové, abyste soudili? Nejste, jste lidi. Jen prach obyčejní lidi.

Zmlkni, ty nemáš co do toho kecat. Tahle mi křivdila, tenhle mi lhal, všichni jsou svině a já si to můžu dovolit o nich tvrdit.

A proč? Víš, že ta paní, co na tebe byla hnusná má dvě děti a musí je nějak krmit, protože ji manžel opustil? Nebyla by jsi v takové situaci taky hnusná na všechny okolo? A ten kluk, co ti přišel tak milý – víš, že svou bývalou přítelkyni zmlátil? A tamta holka, o které hlásáš, že je fake, víš, že ji v minulé škole zbili a znásilnili a teď se jen usilovně snaží vypadat šťastná a za tunou makeupu jen skrývá svojí rozbitou duši?

Proč soudíte? Prosím, nesuďte. Nejste bozi, nejste soudci. Každý máme své chyby, každý máme své nedokonalosti. Prosím, nesuďte. Svět už je i tak kruté místo. Protože jsme sobci. Protože se na všechno díváme jen za své věže, ze svých snů. Jenže svět se netočí okolo nás, tak prosím, nesuďte.

Píšu. Píšu, protože existuješ. Píšu, protože potřebuješ slyšet pravdu. Ano, krutou pravdu o tom, že všichni jsme zraněnými ovcemi, ale zároveň jsme i vlky, žíznícími po krvi. Každý z nás. Víš moc dobře, že ty jsi kapitánem své duše. Nemůžeš furt všechno svádět na ostatní. Je to její vina, že měla tak krátkou sukni. Vážně? Ano. Ale pravdou je, že není. Může si nosit, co chce. Může být klidně nahá, ale to neznamená, že se jí můžeš dotknout.

Krátká sukně, hluboký výstřih a pak jen slzy. Slzy a tichá modlitba. Prosím, odpusť. Prosím, moc tě prosím. Šeptaná modlitba, schovaná za slzami, ale duši to nevyléčí, protože to, co se stalo, stalo se a ty nesmíš soudit. Buď ses tak rozhodla sama nebo on to pochopil špatně. Vina tady není, vina je marginální pojem.

Nemůžeš nikoho obvinit, zároveň nemůžeš obvinit sebe. Stalo se, protože se to stát mělo. To, co se nemá stát, tak se nestane. Všechno, co můžeme udělat, je se smířit se nebo se ponořit do hlubokých výčitek. Na co nám ale jsou? Samo sebou na to, abychom se znovu zasekli na jednom místě, neschopní pokročit dál. Takoví jsme všichni.

Jeden dotek, druhý. Vypadá to fajn, ale přišlo ráno a ta bolest...! Bolest srdce se léčí těžce. Lék je individuální, ale nemůžeme ho najít. Nemohla jsem ho najít a tak to bolelo dlouho, protože se to dlouho hojilo. A občas to zabolí, to je normální. Potřebuje to jen čas. Čas je kolikrát vlastně jediné, co nám může poskytnout úlevu, ale zvládne se to. Nakonec všechno utichne a přijde blahodárný déšť se svými chladnými tichými kapičkami.

Svědomí klesá, já vím, nic si z toho nedělej, protože jednou budeš mít příležitost to změnit, víš? Život nám vždycky nabízí nějakou příležitost, jen my ji ze strachu nevyužijeme. Ach jo... Ten strach nás tak strašně paralyzuje, víš to? A pak se objevuje tam, kde nechceme.

Noční můry, noční běsy... Jen v nich zaseklá být nechci, ale vždycky přijdou, vždycky si najdou cestu jak se dostat do vědomí. A je to nepříjemné, samozřejmě. Chceš si odpočinout, potřebuješ spát a pak přijdou a ničí tě. Jsou to strachy, obavy, nejistoty, výčitky, ach, jejich kombinace a ty se ani nemůžeš probudit, ani otevřít oči, ani zakřičet, ani brečet. Jen bezděčně sleduješ tu spoušť, tu hrůzu tvého divokého rozumu, od kterého chceš utéct a utíkáš do reality. Nebo ne, utíkáš jinam, cest je dost.

Bolí mě zraněné sebevědomí, bolí mě mé sny, bolí mě krutost lidí; to, jak si všichni hrajou na soudce. Bolí to. A tak píšu. Píšu, protože existuješ. Píšu, protože to čteš. Píšu, protože je to to, co umím nejlíp. Neumím tu bolest zahrát. Neumím ji ani zazpívat. Neumím bolest dostat na obraz. Neumím ji vyjádřit přes hudbu. Umím jí jen napsat. A tak píšu. Píšu, protože to umí mé srdce.

Ano. Ano, vím, že jsem nedokonalá. Ano, vím, že nejsem perfektní. Nepožaduješ po mě moc? Jsem přeci stále jen člověk. Stejný člověk jako ty. Ne, stejný doslova ne. Prostě podobný, protože jsme všichni lidi se svými chybami. Copak ty nevidíš, že tě přijímám takovou, jakou jsi? Ale to ti možná nestačí. Možná ses jen zajímala vždy jen o sebe a jen o svou sebelítost. O to tu jde, že ano?

Je to uzavřený kruh nakreslený černou tuší na papíře osudu. Prohlašuješ, že tě všichni nenávidí; já tě ujišťuji, že to tak není. Ty mi to nevěříš a znovu o sobě prohlašuješ, že tě všichni nenávidí a že si jejich nenávist zasloužíš, ale pokud já přiznám, že to tak je, tvoje sebe lítost se jen prohloubí. Vidíš? Uzavřený kruh. Prokletý kruh a já chci být zaseklá ve snech. Ve snech, že i ty se jednou probudíš a vyrveš se z spárů toho zatraceného kruhu, ale kdy to nastane, rozhodneš jen ty, ale klid. Moc dobře vím, že je to závislost, protože někomu se prostě líbí způsobovat si bolest a nebrat ohled na druhé.

Sebelítost je sobeckost. Sebelítost je sebe nenávist. Sebelítost je masochismus. Sebelítost je prohra. Sebelítost je vlastní peklo vlastních myšlenek. Snažíš se pomoct ostatním; zlato, prvně zachraň sebe, protože dokud nezachráníš sebe, nemůžeš zachránit ostatní. Je lehčí ostatní zachraňovat ze člunu, nežli z vody, ne? Jsi přeci chytrá holka, tak si to uvědom. Jenže ty mlčíš, protože stále bloudíš v kruhu. Nevadí, jednou si to uvědomíš, ale do té doby sbohem. A odcházím.

Ne, neobviňuj mě. Někdy je člověk nucen odejít nehledě na to, že někoho bezmezně miluje. Já neodešla proto, abych ti způsobila bolest. Já odešla proto, abys dospěla. Jenže dokud si to neuvědomíš, budeš k sobě tisknout moji košili a nasávat poslední zbytky mého parfému.

Zavírají se mi oči; stále píšu. Psát dokážu i ve snu. Paradoxně se mi ale nikdy nezdálo, že bych ve snu psala. Škoda, možná bych díky tomu dokončila mnoho knih svých známých; o jejich životech. Takhle bych je ale utla, ale co si tady hraju na Boha.

Nesoudím, odpouštím, nechávám jít, zůstávám, cítím, prožívám, miluji, existuji, jsem. Stačí si to jen uvědomit. A tak píšu. Píšu, protože existuješ. Píšu, protože to potřebujeme všichni. Potřebuje to svět. Ty jsi ale zatím v koutě, zaslepená září, která ze mě vychází. Nemůžeme být spolu. Ne protože zářím, ale protože nezáříš ty. Máš v sobě to světlo, stačí ho najít a já bych ti i pomohla, ale ty nechceš, protože je pro tebe jednodušší obviňovat ostatní v tom, že jejich světlo ti ničí oči. Tak fajn, já jdu.

Mám špatné sny. Už zase, ale tentokrát je to vztek a zklamání. Nic z toho není realita. To je to, co si musím připomínat každé ráno, abych si uvědomila, že nejsou reálné. A jsem znovu zaseklá ve snech. Zase píšu a píšu, protože existuješ.

Nemystifikuj mě, dobře? Líbím se ti? Nelíbím? Proč mi neodpovídáš normálně? Protože se bojíš mluvit nahlas. Pro tebe je jednodušší to obcházet stranou, nežli to říct nahlas, nemám pravdu? Jistě že mám. A pak dojde k tomu, že já odejdu, neschopná ti znovu napsat nebo spíš s prosbou: nepiš mi. A tím to skončí. A už to dál nechci. Nijak. Protože si jedna druhou nezasloužíme. Ty nejsi anjel padlý a já nejsem svatá. Nikdy jsem nebyla a myslela jsem si, že to víš. Proč jsi mi tedy psala, že jsem krásná a svůdná, když jsi to tak nemyslela? Proč jsi zašlapávala mé sebevědomí níž toaletní mísy? Ach, promiň, žádné obviňování. Mělo se to stát a stalo se a tak teď píšu, protože existuješ a protože má víra v sebe a ve své pohlaví je níž než hladina moře.

Píšu dál, protože to není všechno. Píšu, protože to potřebuje moje duše – vždyť je tak stará a tak unavená. Vždyť je studená jako duše andělů. Chladí mě v hrudi, nevzlyká, nic. Ale cítí. Vždycky cítila a jsem na ni pyšná, že to dokáže. Protože paradoxně nikdo nechce nic cítit. Proto cítím za všechny a nevadí mi to. Nevadí mi cítit bolest, nevadí mi cítit lásku, nevadí mi cítit strach, radost, smutek, poctu, pýchu, naivitu, vztek a další emoce ze škály lidských pocitů. Já jsem za každý pocit vděčná, protože si uvědomuju, že ještě žiju.

A že nejsem zaseklá ve snech.

A znovu píšu. Píšu, protože existuješ a protože já jsem, nehledě na všechno, stále zaseklá ve snech.