Kde to jsme?

Keiren

Ahoj, jsem Kelli.

Je mi sedmnáct let.

Rád si vymýšlím příběhy, čtu, nebo píši poezii.

Žiji v Estonsku v malém domku. No dobře, spíš je to taková hezká starodávná chaloupka. No dobře, je to stará malá polorozpadlá chalupa.

Moje rodina? Jo, tak ti jsou všichni mrtví... Teda ne všichni. Mám tetu. Celkem milá dáma. Teda jestli považujete za milé, když vás jednou za měsíc navštíví, nechá vám peníze, tak akorát abyste si mohli koupit co nejlevnější jídlo, a pak jede pryč a nechá vás žít v chalupě, ve který máte strach, aby vám střecha nespadla. Takže ano, žiji sám. Do mých 5 let jsem žil s babičkou, jedinou pravou rodinou, kterou jsem kdy poznal. Byla to úžasná osoba, i když nejsem si jistý, jestli by můj názor na ni nebyl dnes už jiný, možná ten růžový život dělala dětská naivita...

No, co potřebujete vědět dál? Nevím co vám mám ještě říct... Co třeba o mé první lásce? Takže...

,,Pane Laurima!" vyruší mě učitel z mého přemýšlení o tom, jak jednou, až budu slavný autor, napíši o svém životě. Což se mimochodem určitě stane... Teda pokud žiji v pohádce od Disneyho...

,,Tak a dost! Jak je možné, že i když vás vyvolám, tak jste schopen mě do pár chvil zase perfektně ignorovat?" tentokrát už je učitel opravdu naštvaný, že nedávám pozor při jeho výuce přírodopisu.

,,Asi protože mám lepší věci na práci, než poslouchat o složení kamenů?" odpovídám zcela pravdivě.

,,Myslíte si, že je to vtipné?"

,,To nikdo neřekl, narozdíl od vás tu potřebu nemám..."

,,Co prosím? Hned běžte za ředitelem! Taková drzost... Spousta vašich spolužáků má aspoň ten důvtip, aby ostatní pobavili. Vy touto vlastností ovšem asi nedisponujete..."

S bručením už radši mlčím a pomalu se zvedám z mé jedno-místné lavice. S lehce naštvaným výrazem pomalu odcházím svou normální chůzí ke dveřím. Když je z chodby zavírám, kouknu ještě po mé spolužačce, která na mě civí, a lehce se ušklíbnu ksichtem, který ji vždy rozesměje. Teď už jen přes zavřené dveře slyším výbuch smíchu a považuji moji misi za splněnou.

Kráčím po chodbě nacházející se v druhém patře naší školy, o patro níže je ředitelna, kam si mám jít sednout a počkat na příchod učitele o přestávce. Samozřejmě potřebuji na záchod, tak to namířím do dveří označující záchody. Poněkud s nechutí chytnu kliku dveří a vcházím dovnitř.

Ihned přistupuji k umyvadlům po mé levici a pouštím vodu, kterou si následně plním dlaně a omývám s ní můj obličej. Následně kouknu do zrcadla přímo před sebe nad umyvadlem a zahledím se do mých modrých očí. Pak se kouknu na své vlasy, na vlasy, které tak miluji. Černé kudrnaté po ramena dopadající vlasy. Rukou si jimi projedu a sklopím hlavu, abych vypnul tekoucí vodu. Odcházím ze záchodů.

Když už jsem poněkud rychlou chůzí sešel schody, roboticky jsem si to zamířil k ředitelně. Do těch dveří chodím poněkud často... Klepu na dveře a následně je otevřu. Ředitel tam už sedí, koukne na mě a přivolá mě dovnitř.

Sednu si na židli naproti jemu a povídám mu: ,,Za chvilku bychom si mohli tykat ne? Když jsem chodím tak často..."

Ředitel se ušklíbne a odpovídá: ,,Kelli, pokaždé, když tu řeším tvůj problém, je to jen banalita, jsi chytrý s dobrými známky a přesto tě sem učitelé posílají, i když kolikrát ani nejsi drzý. Horší už je to tvoje černé tričko a světlé roztrahané džíny... Myslím, že už jsem ti kolikrát říkal, že v naší škole jsou zavedeny uniformy."

"A já myslím, že jsem vám už kolikrát říkal, že teta mi na to peníze nedá..." odsekávám mu a to naprosto pravdomluvně.

Pak už do příchodu učitele bylo ticho. Bylo jasné, že je zbytečný, abych sem chodil, ředitel dal za pravdu mně a bylo to. Myslím, že mě má rád a to tentokrát chyba byla opravdu u mě...

Po odchodu od ředitele jsem si to zamířil domů. Vyučování stejně už skončilo a já se akorát zdržel.

Po dobelhání do tý perníkové chaloupky, ve smyslu toho, že by tu mohla žít ježibaba, jsem si v pidikuchyni uvařil těstoviny se sýrem z pytlíku. Sedl jsem si na starou pohovku, která se nachází spíše v kuchyni, než ve vlastním pokoji, a v klidu se najedl.

S nacpaným břichem a pocitem spokojenosti jsem si vzal knížku ze stolku mezi pohovkou a televizí, která je asi 30 let stará. Lehl jsem si celým tělem a zabral se do čtení.

Vítejte v mém životě!