Kde to jsme?

Malý narušitel

Při čtení knížky, kterou jsem si vypůjčil (i když někdo by to nazval krádeží) v městské knihovně, jsem cítil, jak se po celý chaloupce pomalu rozšiřuje teplo a studený chlad odchází. Dočetl jsem poslední kapitolu knížky a jediný co mě napadlo, bylo: ,,pěkná blbost". Většinou si vybírám knížky, které mě zajímají, ale tuhle jsem měl doporučenou od mé kamarádky a jsem rád, že jsem se ujistil o mém pohlaví, protože tohle pro kluky dělaný vážně není.

Položil jsem knížku na stůl s tím, že jsem si dal na vědomí, abych ji zítra vzal s sebou do školy a po skončení školy ji odnesl do knihovny. Vstal jsem z pohovky a koukl jsem se doprava z jednoho ze tří oken v domě. Padala tma, bylo to takový příjemný šero, ve kterém krásně svítí lampy na ulicích a všude působí kouzlo našeho města. Nasvícené město jehož architekturu zdobí postarší, ale udržované domy... Už aby byla zima, přece jen sníh pak v našem městě dělá celodenní kouzlo.

Určil jsem čas na zhruba pět hodin. Koukl jsem se za sebe do kuchyně, malý dřevěný pult tvořící vrchní část skříně, ve které se nachází směšně malý počet nádobí, trouba jejíž použití je nebezpečné stejně jako kouření (škodí vám i vašemu okolí), dřez se studenou vodou a lednice, u který už tři roky čekám že oživne, potraviny v ní se totiž zkazí tak rychle, že si v tom snad dávají závody.

,,Co to je za život?" řekl jsem si sám pro sebe nahlas. Dávno jsem dospěl a přestal mít naději, že žiji v pohádce a všechno se zlepší. Vzpomněl jsem si na včerejší návštěvu tety a toho, jak mi dovezla čisté ložní prádlo. Včera jsem si ho nestihl, spíš neměl chuť, navléct, a proto jsem se teď rozešel po studené dřevěné podlaze do mého pokoje a uviděl jsem jen tu mojí rozvrzanou dvoulůžkovou postel. Na obou stranách postele byly noční stolky a na jednom z nich (ten bez věcí) leželo povlečení. S povzdychnutím jsem ho zvedl a začal ho nandávat.

Po chvilce už bylo hotovo a já zase neměl co dělat. Už jsem byl rozhodnutý jí do skříně naproti mé postele pro oblečení na převléknutí do věcí na ven. Jsou to takový ty věci, které můžete zničit. Měl jsem v plánu jít za mým nejlepším přítelem, se kterým bychom šli přeskakovat ploty a lézt tam, kam bychom neměli.

Otevřel jsem skříň a z přemýšlení, kam jsem dal své kalhoty po posledním venku, mě přerušilo bušení na venkovní dveře. Koukl jsem se směrem k nim a naklonil jsem hlavu z údivu, že někdo přišel před můj barák. No nic... Šel jsem k nim a s domněním, že to bude pošťák nebo někdo podobný, jsem otevřel dveře.

Před dveřmi nikdo nestál a v blízkém dohledu jsem taky nikoho neviděl, až na souseda cvičícího v okně domu vedle našeho. Kouknu se na zem a tam jsem uviděl balík. Takže přeci jen pošťák, vzal jsem ho do dlaní a byl poměrně těžší než jsem čekal. vešel jsem s ním zpátky do domu a po zavření dveří jsem ho položil na skleněnou desku stolu v obýváku. Šel jsem do kuchyně pro nůž, abych ho mohl otevřít, na cestě zpátky do kuchyně jsem si však všiml, že balík je otevřený.

S nožem v ruce jsem znejistil, co v tom je, nebo spíše bylo. Počkat, já mám nůž, to mě zase na chvilku uklidnilo, případná sebeobrana byla vyřešena. S lehce zrychleným bitím srdce jsem se přiblížil k balíku a nožem pomalu rozevřel jednu půlku vrchní strany. Vypadá to, že tam nic není... Divné.

Rozhlédl jsem se kolem svých noh na zem a po zjištění, že na zemi nic neleží, jsem začal přemýšlet, co to bylo. Ten balík byl těžký, nebo se mi to zdálo? Začínám už bláznit?

Sedl jsem si na pohovku a se zavařenou hlavou dál přemýšlel. V ruce jsem stále držel nůž a najednou u pravého ucha slyším zašustění. Nepřemýšlel jsem a rychlostí blesku jsem ruku držící nůž mrštil vedle mé hlavy na vrchol opěradla. Nůž se zapíchl do opěradla a mé oči byly zaměřeny na nůž. Ihned jsem zaostřil na okolí za nožem a uviděl docela malého panáčka.

Byl malý sotva 30 centimetrů a vypadal docela jako normální člověk. Oči měl hnědé a velké s výraznými černými řasami, byli to oči pohádkových princezen, i když totožný skřítek holčičího pohlaví určitě nebyl. Tělo měl svalnaté a to dost. Když jsem na něj koukal, nějakým způsobem jsem věděl, že jsem slabší něž on a mohl by mě klidně přeprat. Na sobě měl šedivý svetr s rolákem a černé kalhoty zakončené čínskými tenisky. Poté, co jsem ho přejel pohledem jsem se ještě jednou zastavil u jeho vlasů. Do čista černé, jako uhlí, rovné trošku delší, poprvé jsem měl pocit, že existuje někdo, nebo něco, co má hezčí vlasy než já.

Zíral jsem na něho s mírně otevřenou pusou a přivřenými oči. Začal jsem přemýšlet, jestli jsem něco nehulil, byl jsem přesvědčený, že jsem zhulený, ale nevěděl jsem jak. Skřítek se stejně jako já ještě nepohnul, stál vzpřímeně s rukama drženými za zády se na mě upřeně díval. Vypadal, jako by byl překvapen, že jsem ho odhalil.

Můj překvapený mozek byl připraven, abych vydal jediné slovo: ,,Kdo?". V tu chvíli, co jsem to dopověděl, skřítek velikou rychlostí zvedl ruce a dlaně si dal před pusu. Něco na mě foukl. Kolem mě jsem zahlédl fialový prach a mé oči se zavřely.