Kouzelný Nález

Část 2

Dny ubíhaly a Štědrý den se nezadržitelně blížil. Nikko už si tu zvykl.
První dny byly nejhorší. Bál se vstoupit do neznámých místností, a když jsem opustil byt, celou dobu se nehnul z místa. Teď mu nedělá problém třeba vyskočit na linku a pozorovat mě při vaření.
Spíme v jedné posteli. Je dostatečně široká pro oba a rozhodně pohodlnější než gauč. A ani jsem nechtěl Nikka nechávat v noci samotného.
Jídlo dostává 5x denně a už je na něm vidět, že se spravuje. Žebra nemá tak vystouplá a bříško má pěkně kulaté.
Většina ran na těle už se zahojila a i po psychické stránce je na tom lépe.
Probudilo se v něm jeho hravé já a nejvíce to pociťují moje ponožky.
Po večeři jsme se chvíli koukali na televizi. Když pořad skončil, přesunuli jsme se do postele.
,,Tak se pořádně vyspi, Nikko, zítra jsou Vánoce.'' Popřál jsem mu a zavřel oči.
Ráno mě čekal šok. Nikko ZMIZEL!

Dnes jsou Vánoce. Nikdy jsem je neslavil, ale teď jsem se na ně těšil. V televizi jsem viděl, jak lidi slaví a dávají si dárky. Moc jsem chtěl dát Kioshimu nějaký dárek, ale nic jsem neměl. Proto jsem se na Štědrý den brzy ráno vypravil do ulic.
Zapomněl jsem, jaká je venku touhle dobou zima. Měl jsem na sobě jenom Kioshiho tričko, mikinu a kalhoty, takže jsem okamžitě promrzl. Nasadil jsem si kapuci, aby nebyly vidět moje uši a rozběhl se směrem k tržnici. Všude kolem byla spousta lidí. Děsilo mě to, ale snažil jsem se zůstat v klidu. Je to pro Kioshiho.
Dával jsem si velký pozor, abych se nepřiblížil k části s hybridy. Nechci, aby mě tam někdo poznal. Po chvíli jsem našel řetízek, který by se Kioshimu mohl líbit a už jsem o něj chtěl poprosit, ale uvědomil jsem si jednu věc. Nemám žádné peníze, ani nic na výměnu. Smutně jsem odešel z tržnice do menšího parčíku a sedl si na lavičku.
Co teď budu dělat?

Prohledal jsem celý byt. Nebyl tu. Oblékl jsem se a vyrazil do ulic. Možná na něj ještě někde narazím.
Venku byla zima. Nevšiml jsem si, že by mi chybělo nějaké oblečení, takže jestli šel ven, musí mu být hrozná zima. Chvátal jsem. Čím déle bude venku v tomhle počasí, tím větší je šance, že se zase nachladí.
Míjel jsem lidi ve vánoční náladě. Já jsem na klidné Vánoce neměl ani pomyšlení.
Byl jsem na to sám. Nechtěl jsem se nikoho ptát, protože by toho mohli zneužít. Přeci jenom hybridi jsou vzácní a mohli by za něj dostat tučnou sumu peněz.
Po třech hodinách neúspěšného hledání jsem se vydal zpět domů. Třeba se vrátil a čeká na mě. Hned jak jsem přišel k domu se naděje vytratila. Nikko tu nebyl. Odemkl jsem si a zašel do domu. Zdrceně jsem vpadl do bytu. Šel jsem do kuchyně, vzal jsem si skleničku a whisky a pomalu se začal smiřovat s tím, že už ho nikdy neuvidím.

Nevím, jak dlouho jsem tam byl, když na mě najednou někdo promluvil.
,,Co tady děláš v takové zimě? Musíš být úplně promrzlý." Byla to mile vypadající stařenka, která si mě starostlivě prohlížela. Měla pravdu, pomalu jsem přestával cítit svoje tělo. Pozvala mě na čaj a já vděčně přijal.
Cestou jsem jí vysvětlil svoji situaci. Zavedla mě do obývacího pokoje, přinesla mi výborný čaj a podala mi balíček. ,,Co to je?" zeptal jsem se a otevřel ho.
,,Svetr. Chtěla jsem ho dát svému vnukovi, ale tobě se hodí víc. Dej ho svému příteli," usmála se na mě. Nadšeně jsem se na ni podíval. Pak jsem se jí vrhl kolem krku. ,,Děkuji. Mockrát děkuji!"Ještě chvíli jsem se u ní zdržel. Hezky se mi s ní povídalo. Zjistil jsem, že se jmenuje Chiyo.
Když jsem se rozhodl, že je čas jít zpátky, podala mi ještě jakousi větvičku s bílými bobulkami.
,,A co je tohle?" zamračil jsem se.
,,Říká se tomu jmelí. Dej to nad sebe a svého přítele," tajuplně se pousmála. Rozloučili jsme se a já zamířil domů.
Otevřel jsem dveře a zamířil do obývacího pokoje. Kioshi seděl na gauči a hleděl na mě jako na ducha.
,, Já...huh?" nevím jak, ale najednou jsem seděl Kioshimu na klíně a on mě k sobě tiskl, jako by mě už nikdy nechtěl pustit.

Hleděl jsem do zdi. Hlavu plnou myšlenek. Myšlenek o Nikkovi. Nevadilo mi mít přítele. Necítil jsem se tak sám. Cítil jsem... teplo domova. Chybí mi. Tak moc. Obličej jsem si schoval do dlaní. Nevím jak dlouho jsem byl v této poloze, ale něco mě vyrušilo. Zdvihl jsem hlavu a spatřil ho. To už jsem tak opilý, že mám halucinace? Až když promluvil, došlo mi, že je to opravdu on. Než stačil cokoliv říct, přitáhl jsem si ho k sobě a pevně ho objal.
,,Myslel jsem, že už se nevrátíš. Kde jsi sakra byl?'' zasmál jsem se. Ulevilo se mi a všechno špatné ze mě opadlo. Teď jsem cítil jen štěstí z jeho návratu.
,,No... já...''
,,To je jedno, hlavně že jsi zpátky.'' Opět jsem ho k sobě přivinul a jen si užíval jeho přítomnost. Vdechoval jsem jeho jemnou vůni a prsty mu lehce prohrábl vlasy. Přitiskl tvář k mé hrudi a rukama mě hladil po zádech.
Po nějaké době se ode mě odtáhl a odběhl pro něco do chodby. Vrátil se s rukama za zády. Přistoupil ke mně a ruku natáhl nad nás. Zvedl jsem pohled a uviděl jmelí.
Postavil jsem se a zadíval se mu do očí. Zavřel jsem oči a jemně ho políbil.

On se o mně až tak moc bál? To mně vůbec nenapadlo. Myslel jsem jenom na to, že mu chci udělat radost a nedošlo mi, že by ho mohl můj útěk zasáhnout.
Stále mě objímal, jakoby pořád nevěřil, že jsem zpět. Abych odvedl jeho myšlenky jinam odběhl jsem pro to.... jmelí? Ano, jmelí. Zvedl jsem ho nad nás, jak mi Chiyo poradila a čekal na jeho reakci.
I tak mě ale zaskočil. Políbil mě a já nevěděl, jak reagovat. Ne, že by mi to bylo nepříjemné,to ne. Kioshi byl opatrný a jemný jako vždy. Líbilo se mi to. Uvolnil jsem se, obmotal mu ruce kolem krku a vyšel mu vstříc. Pořád to byl jemný a procítěný polibek a já si to užíval.
Najednou se odtáhl. Červenal se a nedíval se mi do očí. Co to s ním je? Naklonil jsem hlavu na stranu a snažil se zachytit jeho pohled. Po chvilce se mi to povedlo. Zase mi pocuchal vlasy a řekl, že je čas na jídlo. V tu chvíli mi zakručelo v bříšku a Kioshi se rozesmál. Nafoukl jsem tváře. Celý den jsem mu sháněl dárek a nejedl, tak je jasné, že mám hlad.
K jídlu jsme měli rybu. Miluju ryby. Když mi řekl, že ryba k jídlu je vánoční tradice, měl jsem ohromnou radost. Navíc Kioshi uměl výborně vařit. Posadil jsem se ke stolu a čekal, až Kioshi připraví jídlo.

Jídlo jsem naservíroval jak nejlépe jsem uměl. Položil jsem kousek smaženého kapra na talíř a ozdobil ho kolečkem citrónu. Vedle jsem dal porci bramborového salátu. Vypadalo to dobře. Připravil jsem stůl a talíře položil na červené prostírání. Nikko se posadil ke stolu a nedočkavě pozoroval naši večeři. Nemohl se dočkat, ale čekal na mě. Společně jsme se pustili do jídla. Potěšilo mě, že Nikkovi chutnalo. Po jídle jsme se přesunuli do obýváku ke stromečku. S úsměvem jsem mu předal dárek a čekal na jeho reakci. Rozbalil balicí papír a vypískl radostí. Ihned si nasadil obojek s rolničkou a vesele s ní cinkal. Další dárek ode mě byl plyšový medvídek. Líbil se mu a hned si s ním začal hrát. Pak se ale zvedl a odešel někam do pokoje. Vrátil se a v rukách držel zabalený balíček. Byl pro mě. Prekvapeně jsem dárek přijal. Rozbalil jsem ho a zpoza papíru na mě vykoukl teplý zimní svetr. Zdobily ho vločky a jeleni. Vrhl jsem se na Nikka a pevně ho objal. Tak proto tenkrát odešel z domu. Chtěl mi zajistit dárek k Vánocům. Byl jsem dojatý. Na mysl mi ale vypluly temné myšlenky. Co když už příští Vánoce budu slavit zase sám? Co budu dělat bez Nikka?

Takové je slavit Vánoce? Tak příjemnou atmosféru jsem nikdy nezažil. Chtěl bych tohle zažívat častěji.
Zatímco jsem si hrál s rolničkou na novém obojku všiml jsem si, že se Kioshi tváří nějak posmutněle. Ale proč? Jsou Vánoce a my dva je přece slavíme spolu. Už není sám. A ani už nikdy nebude.
Zvedl jsem se, přešel k němu a chytil ho za ruce. Zmateně se na mě podíval.
,,Nikdy tě neopustím." usmál jsem se na něj a políbil ho. Překvapilo ho to, ale přitáhl mě k sobě a polibek prohloubil. Na chvíli jsem se odtáhl a zadíval se mu do očí.
,,Miluju tě."
Rozzářeně se na mě podíval.
,,Já tebe taky," odpověděl a znovu si mě přitáhl do polibku.