Část 5

663 49 5
                                    

Kuri přijala hovor s otráveným odfrknutním.
,,Co chceš Ryuu?" Ryuu? Našel Kyoshiho? S nadějí jsem hypnotizoval mobil a snažil se cokoliv zaslechnout. Ale ať jsem napínal uši sebevíc, nedokázal jsem rozeznat jednotlivá slova.
,,Fajn, fajn," pronesla Kuri znuděně
,,dorazíme tam." Aniž by čekala na odezvu, zavěsila a začala si připravovat kafe.
,,Co říkal? Mluvil o Kyoshim? Co se stalo?"
,,Hmm? Jo, našel ho. Prý promrzl v lese, tak Ryuu zavolal záchranku."
,,Je v nemocnici?" Její klid mě dováděl k šílenství ,,Chci za ním! Odvez mě tam!"
Věděl jsem, že jí Ryuu nařídil mě tam dopravit, ale stejně jsem ji nemohl odpustit její zdržování. Neustále jsem na ní naléhal, ale i tak jsme do auta usedli až téměř o hodinu později. Ani jeden z nás nebyl nadšený tím, že musíme ve společnosti toho druhého vydržet dlouhou cestu do nejbližší nemocnice. Není divu, že cesta proběhla mlčky. Po době, která se mi zdála jako nekonečná, jsme konečně stanuli na recepci, kde jsme se měli sejít s Ryuuem. Nervózně jsem přešlapoval na místě. Kuri mezitím vyzvídala cosi od nějakého doktora. Usmívala se přitom a natáčela si na prst pramínek vlasů. Ani si nevšimla Ryuuva příchodu. Nechal jsem ji být a následoval ho až k pokoji, ve kterém údajně ležel Kyoshi. Před dveřmi jsem se zarazil. Ráno přeci utekl kvůli mě. Bude mě vůbec chtít vidět?

Byl jsem mrtvý? Necítil jsem už chlad ani smutek. Jen zvláštní prázdnotu... Nebo klid?
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Byl jsem v příjemném pokoji s teplým mihotavým světlem. Vycházelo z plamenů ohně plápolajícího v krbu. Uprostřed místnosti se tyčil nádherný vánoční stromek s mnoha krásnými ozdobami.
Cítil jsem sílu vánoční atmosféry. Jedna věc mi ale neseděla. Byl jsem tu sám. Úplně sám. Byl jsem zvyklý slavit Vánoce sám, ale teď jsem se cítil nesnesitelně neúplný a duši mi zaplnila úzkost. Nikko. On by tu měl být se mnou.
Chtěl jsem se rozeběhnout a za každou cenu ho najít. Ale nemohl jsem se pohnout z místa. Zachvátila mě panika. Jak ho můžu najít, když nemůžu hledat?
Nepřestával jsem se pokoušet vstát. Nemohl jsem to vzdát. Moje snaha ale nikam nevedla.
,,Nikko! Nikko, prosím! Odpusť mi to! Vrať se mi zpátky!" křičel jsem z plných plic navzdory zajíkavému pláči.
Ve dveřích se mihl stín. Už jsem neměl sílu. Nedokázal jsem tomu věnovat pozornost. Zavřel jsem oči a viděl jen tmu. Pak jsem na rtech ucítil něžný polibek. Nikko?

Ryuu mi dopřál soukromí a já mu za to byl vděčný. Trvalo mi pár minut, než jsem se uklidnil natolik, abych pomalu otevřel dveře a přistoupil k jediné obsazené posteli v místnosti. Kyoshi. Můj milovaný Kyoshi. Jeho tvář byla bledá a víčka se mu chvěla. Z toho výjevu mě zamrazilo. Měl zlý sen? Opatrně jsem se usadil na samý krajíček postele a chytil ho za ruku.
,,Kyoshi? Klid, je to jenom sen. Nic se neděje, slyšíš mě?"
Jako by mě vážně slyšel, začal křičet mé jméno. V očích mě zaštípaly slzy a já neodolal touze ho políbit.
,,Jsem tady trdlo. A odpouštím ti." Zašeptal jsem a pocítil, jak jeho ruka sevřela tu mou. Odtáhl jsem se a pohlédl mu do očí, kterými na mě zmateně zíral. Netušil jsem, jestli mě slyšel, proto jsem svou poslední větu zopakoval a znovu ho políbil.

,,Odpouštím ti."
Ta slova mě donutila znovu otevřít oči. Místo pokoje se stromkem jsem uviděl studenou nemocniční místnost. Na stolku svítila malá lampička a osvětlovala obličej té nejnádhernější osoby na celém světě. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nikko. Je tu. Odpouští mi.
Prudce jsem ho objal a po tvářích mi začaly stékat slzy štěstí. Přivinul jsem ho k sobě a stále nevěřil svému štěstí.
,,Omlouvám se, Nikko. Já... Choval jsem se jako hlupák. To s Kuri... Strašně toho lituju. Ani nevím, jestli mezi námi k něčemu došlo. Ale slibuju, že jí nadobro vypustím z hlavy. Nic pro mě neznamená. Miluju jen tebe. Ty jsi pro mě všechno. Prosím, věř mi to."
Nastala chvíle ticha. Napjatě jsem čekal na Nikkovu reakci. Hleděl jsem do jeho hlubokých očí a snažil se z nich něco vyčíst. Koutky jeho úst se zvedly do úsměvu.
,,Vždyť ti věřím," řekl a vtiskl mi další něžný polibek.

Všechno to ze sebe vychrlil na jeden nádech a mně pár vteřin trvalo, než jsem to všechno vstřebal. Takže mezi nimi možná ani k ničemu nedošlo? Mohl jsem mu to věřit? Ale jak jsem se tak díval do jeho očí, bylo mi jasné, že nelže. Maličko jsem se pousmál.
,,Vždyť ti věřím," opět jsem ho políbil a lehl si k němu na postel. Minuty ubíhaly a my vedle sebe jen mlčky leželi, Kyoshi mě hladil po zádech, zatímco já mu prstem kreslil po hrudi. Nakonec mi to nedalo.
,, Kyoshi? Až ti bude dobře, vrátíme se s nimi na tu chatu? " Je pravda, že mi Kuriina přítomnost nedělala radost, ale tady v horách se mi líbilo a ještě jsem se nechtěl vrátit domů. Po jeho odpovědi jsem se jemně usmál.
,, Dobře." Jak jsem to dořekl, přišel k nám Ryuu.
,, Díky Bohu, jsi vzhůru. Dost jsi nás vyděsil. Málem jsi tam umrzl. Doktoři si tě tu chtějí pár dní nechat," otočil se ke mně ,,Nikko, zařídil jsem, že tu můžeš zůstat s Kyoshim, než ho pustí."
Tiše jsem mu poděkoval a on odešel. Začínal jsem pociťovat silnou únavu. Stočil jsem se Kyoshimu k boku a zavřel oči.

Z nemocnice mě pustili po 3 dnech. Nikko za celou dobu neopustil nemocniční budovu a dělal mi společnost. Kdyby tu se mnou nebyl, tak by mou mysl sužovaly strašné výčitky a stále bych myslel na to, že mě nejspíše už nechce vidět. Byl jsem šťastný, že tu byl se mnou.
Jeho přítomnost na mě měla blahodárný vliv. Doktoři uznali, že jsem v dobrém stavu a tak mě mohli pustit domů. Nebo spíše zpět na chatu. Těšil jsem se tam.
Také mi zvedla náladu zpráva od Ryuua. Kuri prý odjela nečekaně pryč. Seznámila se v nemocnici s mladým doktorem a nejspíše chtěla zkusit štěstí. Nevadilo mi to. Byl jsem rád, že budeme mít s Nikkem klid.
Ryuu nás po obědě vyzvedl v nemocnici. Když jsme dorazili, překvapila mě pěkná vánoční výzdoba, která tu předtím nebyla.
Na terase byla upevněna blikající světýlka a za okny se rýsovaly vánoční svíce.
Největším překvapením ale byl obrovský vánoční stromek v obývacím pokoji, bohatě zdobený blyštivými ozdobami a střapatými řetězy. Byl nádherný.
V nemocnici jsem úplně ztratil pojem o čase.
,, Kolikátého vlastně dneska je?" zeptal jsem se.
,, Dnes je Štědrý den," řekl Ryuu a široce se na mě usmál.
,, Kyaaa, musím ti přinést tvůj dárek, Ryuu," řekl jsem a vydal se pro balíček ve svém kufru.
Když jsem se vrátil, seděli už oba u štědrovečerní večeře. Nikko se na mě šťastně ohlédl a jeho zářivý úsměv mluvil za vše.

Tímto končí letošní pokračování. Všem vám moc děkujeme za vaše ohlasy 😘

Kouzelný NálezKde žijí příběhy. Začni objevovat