The Piano Boy [yoonmin]

unknown

    Chodby i učebny konzervatoře byly již dávno ztichlé. Jen občas se ozval poryv větru, který se opíral do oken, skoro, jako kdyby chtěl prorazit dovnitř a narušit tak ten klid a ticho. Budova spala, zdálo se, že posledním obyvatelem je jen student taneční akademie. Jiminovy kroky se rozléhaly chodbou až nepřirozeně hlasitě, až šel bezděčně co nejtišeji, aby to ticho nenarušoval. Stáhl si svetr přes zápěstí, snad ve snaze se trochu zahřát. V tuhle pozdní hodinu už nebyl prostor na to udržovat budovu vytopenou stejně jako zbytek dne. Parkovi začínala být zima a jediné, na co se těšil, byla teplá koupel káva a postel. Bezděčně se usmál nad tou představou a pokračoval v chůzi, zahnul za další roh.

Myslel, že je v budově sám, a přesto, jedny dveře byly pootevřené a zdeformovaný obdélník světla dopadal na dlaždice chodby. Jak mohl přeslechnout tu tichou hru na piano? To byl tak zahloubaný do svých myšlenek?
Zvědavost mu nedala, překonal několika kroky vzdálenost, která ho od učebny dělila a opatrně se opřel o rám dveří, aby snad tajemného umělce nevyděsil.
Viděl jen jeho záda, prsty se mrštně pohybovaly po klaviatuře s precizností a ladností, kterou mohl neznámému mladý tanečník jen závidět. Vnímal hlavně hudbu, nikoliv člověka. Protože sám věděl, kolik toho o člověku prozradí.

Jednalo se nejspíš o mladíkovu vlastní skladbu. Cítil to z té hry – kolik úsilí vkládá do každého tónu, jak moc dbá na to, aby byla perfektní. Skoro jako kdyby vychovával své vlastní dítě – hodlal mu dát to nejlepší, co mohl, i za cenu toho, že zde zůstane sám a takhle pozdě v noci bude hrát tichou melancholickou melodii.

Mladší nemohl jinak, než se pousmát. Byl na umělecké škole, nebylo žádnou výjimkou, že studenti pro to, co se zde učili, žili, dýchali, mysleli. Neznali nic jiného, než dřít svoje hlasivky či se trápit u hudebního nástroje dlouhé hodiny, aby pak beztak záviděli těm, kterým to šlo samo.
Do jaké skupiny patřil bělovlasý mladík, to už Park nedokázal odhadnout. Student se totiž otočil a očima nespočinul na ničem jiném, než na růžovovlasém tanečníkovi. Rty měl napřed povytažené skoro v neviditelném úsměvu, ten ale zmizel velice rychle, až Jimin skoro pochyboval, že tam nějaký byl. Bělovlásek se opřel o svoji židli po obou stranách, skoro jako kdyby se bál, že mu Park něco udělá. A přesto jeho pohled začal být tak nepřístupný, tak chladný. Bylo až s podivem, že to byl ten samý kluk, který ještě před chvílí hrál s pokorou neznámou píseň.

„Potřebuješ něco?" ten hlas nebyl hrubý. Naopak. Byl tichý, skoro jako kdyby se jednalo o další tón piana, které teď utichlo v zapomnění. Skoro jako kdyby nechtěl narušit t atmosféru, která kolem něj a toho klávesového nástroje panovala.
„Ne, byl jsem jen... zvědavý," odpověděl trochu zaraženě Jimin a nejistě přešlápl. Neudělal přeci nic špatného, ne? Chtěl si spolužáka jen poslechnout, třeba si od něj vyslechnout nějaké postřehy, rady. Chtěl se jen učit byl hladový po vědomostech jako dravá šelma.
„Zvědavý můžeš být i někde jinde, nemyslíš?" od kohokoliv jiného by to znělo hrubě, přesto jeho hlas protknul vzduch tak měkce a klidně, „potřeboval bych cvičit."

Jimin znejistěl a sevřel svoje desky v rukou.
„Překážím ti?"
„Nepřekážíš."
„Tak proč pak říkáš tyhle slova?"
„Zajímala mě tvoje reakce," bylo všechno, co neznámý Jiminovi odpověděl, pořád s kamennou tváří i pohledem. Když tanečník nic neříkal, otočil se zpět ke klaviatuře a začal hrát. Ta samá píseň, ten samý rytmus, byla stejná, tak naprosto stejná, jako předtím.
„Jak se jmenuje?" vklouzlo Parkovi dřív, než se dokázal ovládnout. V ten moment zazněla špatná klávesa, neznámému sklouzly ruce po pianu a kouzlo okamžiku bylo v tahu.
„Teď už mě rušíš," spletl se tanečník, nebo skutečně v jeho hlase zaznamenal zavrčení, snad varovné, jako od vlčice co chrání svá mláďata.
„Lepší já, než školník, ne?" pokrčil rameny Jimin, nenechávaje se rozhodit spolužákovou reakcí, „beztak za chvíli zavírají, bude jedenáct."
Skoro jako kdyby si chtěl potvrdit svá slova, rozsvítil displej svého mobilního telefonu, kde svítil čas 22:54.

Místností se ozval povzdych, následně šustění, jak klavírista přikryl klapky ochranou látkou a pak zavřel samotné piano. Až pak se zvednul, stejně tak i tašku ledabyle pohozenou vedle nástroje a beze slova kolem Jimina prošel.

„Počkej!" vzhledem k tichu v budově se i tento normální hlas jevil jako křik. Zhasnul světlo, které jeho spolužák nechal rozsvícené, než ho doběhl, připojuje se k jeho boku.
„Neodpověděl jsi mi," skoro až ublížený tón přinutil blonďáka se na Parka podívat.
„Postřeh, něco v tobě bude," v ten moment jen pokynul školníkovi na rozloučenou a otevřel dveře, kterými vyšel z budovy; Jiminie ho hned v těsném závěsu následoval.
„Tak jak se jmenuje?" naléhal stále tím bezelstným hlasem, zatímco se od něj klavírista vzdaloval, v tichu. Sám nevěděl, proč se tolik snažil získat název té písničky. Nebylo to podstatné, tuplem, jestli to složil ten klavírista. A Stejně se ptal a pozoroval bělovláskova záda. Ten stále tak zatvrzele mlčel, v jeho prstech se objevil drát sluchátek, které začal za svitu pouličních lamp rozmotávat.
„Tak jak se jmenuješ ty?" zkusil to naposledy tanečník a čekal, jestli se blonďák uráčí odpovědět. Když slyšel jen jeho kroky a hluk nočního města, sám se snad trochu zklamaně otočil směrem k odchodu.
„Min Yoongi," ozvalo se bručivě, než blonďák přidal do kroku, aby od Jimina zmizel co nejrychleji.

Stává se ze mě čím dál větší k-pop trash. Anyway, jop, trojdílná věcička, kterou ještě zítra a pozítří zveřejním je na světě. Pokud chcete, můžete projevit svou lásku v podobě vote a komentářů <3

Stay tuned~