The Piano Boy [yoonmin]

incomprehensible

Dny se pomalu krátili a Jimin s Yoongim neboli Sugou, jak mu v poslední době začal říkat, trávili většinu času v učebnách potmě. Nebylo potřeba si rozsvěcet. Suga už dávno znal svoje skladby nazpaměť a Jiminovi stačilo ke štěstí jen to, že občas zahlédl Yoongiho úsměv ve světle aut, která projížděla kolem. Už dávno si ho uměl sám dost dobře představit – jaké vrásky se mu vytvoří kolem očí, jak přesně se mu zkroutí rty, že jeden koutek je vždy povytažený výš, než ten druhý.

Dnes doufal, že to on bude tím důvodem, proč se jeho hyung bude tak usmívat. Ačkoliv měl jako hlavní předmět tanec, musel oplývat hudebním sluchem. A snad i proto teď byl v učebně dřív a sám si procvičoval vlastní odposlouchanou verzi písničky, která je s Yoongim svedla dohromady.

Jen pár akordů a melodie, kterou vedla pravá ruka, to bylo všechno. Zrovna začínal hrát hlavní část písně, když za sebou uslyšel kroky. Věděl, že je to Suga, poznal jeho chůzi, a snad i proto se neotočil. Nechtěl, aby viděl jeho soustředěný výraz, když dával trošku s obtížemi naučené tóny. Kroky se zastavili kdesi za ním, pravděpodobně u dveří, než ukvapenými kroky došel až k němu
A Park pořád hrál. Soustředil se na ten lesklý bílo-černý povrch, i když cítil hyungovu přítomnost těsně za sebou, dokonce i když přešel vedle piana, nepodíval se na něj. To až v momentě, kdy stiskl poslední tóny, se jeho oči zabodly do Sugovy tváře. Ten si v ten moment sedal vedle něj, olízl si rty a pohled Jiminovi opětoval. Když se ale nadechl, aby něco řekl, hyung ho přerušil: „Zahraj to znovu."

Jimin zaváhal, možná i zklamáním. Doufal, že se bělovlásek bude usmívat, no on měl stejně kamenný pohled jako předtím. I přesto poslechl, místností se opět rozezněly zvuky piana... ale ze čtyř zdrojů. Park zaváhal, když cítil, jak se k němu Suga přidává v celkem jednoduché čtyřhře, navzájem se doplňovaly a prolínali, až se sám musel kousnout do rtu, aby uvěřil, že je to reálné.
Když dohrály, slyšel Sugův smích. První skutečný, opravdický smích, smál se se zakloněnou hlavou a měl zavřené oči.
„I need you," zamumlal pak znenadání, se stejným spokojeným úsměvem, než od sebe odlepil víčka a podíval se na maknaeho.
„Co prosím?"
„I need you," zopakoval netrpělivě Suga, a ukázal na klaviaturu.
„Tak se musí jmenovat. Něco... něco jí chybělo a já to našel. A takhle je to prostě perfektní!" zase se smál a ten smích byl tak nakažlivý, že se začal smát i Jimin. A tak tam seděli dva smějící se blázni, s rukama položenýma na klavíru, v jinak ztichlé místnosti i budově.

Jimin se zrovna nadechoval v tom, jak se chtěl smát dál, ale zarazil ho až Yoongiho pohled – tak přímý, k jeho očím a jeho rtům.
„Víš... možná to nebyla ta skladba, které něco chybělo..." mezitím, co mluvil, se jedna jeho ruka přesunula pomalu a váhavě na maknaeho krk, „... možná jsem to byl já, Jimine."
Potom už jen Park cítil Sugovy rozpraskané rty na svých a spokojeně zavřel oči, když mu polibek opětovat.

Tak, 3/3 a já se pomalu přesunu opět do svého zapomnění.
Je to krátké, je to sladké, je to moc veselé, ale spokojenost s tím tam je. A proto je to taky tady, že jo.

Můj profil je plný dalších slashů/yaoi, z různých koutů světa i fandomů.
Ráda vás uvidím i při své další četně.
Stay tuned~