The Piano Boy [yoonmin]

unnamed

    „Vždycky jsi tu takhle pozdě, Mine Yoongi?" tichý hlas protnul vzduch zrovna v momentě, kdy si Yoongi rozkládal na stojánek noty, podle kterých hodlal hrát.
„Jak jsi mě-"
„Neměl jsi mi říkat své jméno. Kdybys mi řekl jméno té skladby hned, teď bych tu nestál," Jiminův úsměv by dokázal projasnit i tohle pošmourné ráno, no u Yoongiho neuspěl. Naopak, dočkalo se mu jen káravého pohledu a Yoongi se dál připravoval na hodinu.
„No tak, tak jak se jmenuje!" Jimin nedokázal pochopit, že s tím mladý umělec dělá takové tajnosti. Chtěl jen jméno, nic víc, možná autora, aby si tu skladbu mohl najít a kdo ví, třeba na ni udělal i choreografii. Nebo prostě jen z principu.
„Nějakej zvědavej," zamumlal světlovlasý, ovšem prsty si začal rozehřívat lehkými stupnicemi – durovými i melodickými. Jimin se ho snažil nevyrušovat, přesto, když dozněl poslední tón a Yoongi sundal na chvíli prsty z kláves, opět promluvil:
„No taaaak... Yoongi-hyung~" zavrněl tiše a opřel se lokty o piano, vzápětí si o dlaně opřel bradu a čekal na odpověď.
„Jestli nebudeš chvíli zticha, asi ti urvu hlavu," hyungův pohled ztvrdl a zabodl se do Jiminových očí, snad ve výzvě, aby si mladší jen zkusil odporovat.
Jimin mlčel.

A tak to začalo. Dny, kdy Jimin neřekl ani slovo a jen naslouchal Yoongiho melodiím. Pozoroval ho ze své vlastní židle, jak se prsty rozběhnout po klaviatuře, jak bělovlásek bezchybně tiskne tóny a na rtech se mu objevuje ten drobný, zasněný úsměv, který viděl tenkrát při svém prvním příchodu. Ten samý úsměv, plný a něhy a lásky, kterým se dívá architekt na své stvořené dílo, kterým se dívá sochař na svou dokončenou sochu, skoro jako když matka pozoruje vystoupení svého nejdražšího dítěte. V obličeji se mu zračili pocity, které jinak najevo nedával. Při veselých radostně kýval hlavou do rytmu, při pomalých si bezděčně kousal ret, při náročných se mu obočí svraštilo do středu čela a on ze všeho nejvíc připomínal roztomilé štěně.

Jen ty smutné. I při nich se usmíval, ale ten pohled byl jiný. A jednou z těch písní byla i ta, jejíž jméno maknae dosud neznal.
„Gi?" zamumlal jednoho dne Jimin, když nechali oba dva doznít tóny neznámé krásky.
„Ano?"
Jimin místo toho, aby pokračoval, přešel za Yoongiho záda. Ani nepostřehl, že jeho společník bezděčně ztuhl, místo toho položil ruce na jeho ramena.
„Máš je hrozně ztuhlá... to je z toho, že se při hraní hrbíš," všiml si toho, samozřejmě. Nešlo si toho nevšimnout. Jeho záda by tvořila elipsu, kdyby mohla. Takhle měl klavírista svěšená ramena, shrbenou páteř, nesprávně prohnutá bedra.
„Proč se nenarovnáš?" místo toho, aby se Jimin vrátil na své místo, se posadil vedle Yoongiho, na ten malý kousek stoličky, který mu zbýval.

„Já nevím," zamumlal Parkův hyung, zatímco pohled upíral na klaviaturu, „vím o tom... ale nevím."
A snad se to Jiminovi jen zdálo, ale atmosféra v místnosti se změnila.
„Schovávám se," po dlouhé době ticho prořízlo až Yoongiho mumlání, na které Park zareagoval povytaženým obočím.
Yoongi místo toho, aby odpověděl, jen nechal rozběhnout právě prsty po pianě v začátečních tónech tajemné skladby.
„Když ji hraju, tak se snažím schovat. Nějak. A přesto prostě nemůžu, protože abych se mohl naplno schovat, musel bych vždycky utéct z podia a to si nemůžu dovolit. Dělám to proto... protože si přijdu chráněný."
„Před čím... se potřebuješ chránit?" mladší zmateně svraštil obočí k sobě a sám se váhavě dotknul piana, než se na hyunga zase podíval.
Ten se tiše usmál, díval se kamsi pryč, v očích měl ten smutný výraz, ale rty se zkroutili do úsměvu, do toho nejupřímnějšího úsměvu, který Jimin kdy za svůj život uvidí.
„Ta písnička obsahuje hrozně moc. A já nejsem zvyklý být před publikem v podstatě nahý a ještě k tomu... jim dávat v podstatě náboje do pomyslné zbraně," odmlčel se, než v návaznosti a Parkův nechápavý obličej zase navázal, „to nic, to asi nepochopíš."

A zase mlčeli. Ve svorném tichu, kdy se každý zaobíral vlastními myšlenkami na to, o čem Yoongi mluvil, co tím myslel... v Jiminově hlavě byl jeden velký zmatek, jedno zamotané klubko myšlenek, faktů a domněnek. A přesto nedokázal začít se někde ptát, aby se dobral svých odpovědí.

„Nemá jméno," ticho kupodivu narušil opět Yoongi.
„Kdo nemá jméno?"
„Ta skladba. Je moje... ale nemá jméno. Něco jí chybí. A já nemůžu pojmenovat skladbu, které něco chybí. Protože pak by to nebyla ona."

2/3 jsou na světě. Popravdě, je docela nezvyk zase psát a zveřejňovat něco, kde někdo neumře. Teda, možná. To by byl plot twist, co?

Zůstaňte naladěni, pokud máte chuť, ocením zpětnou vazbu v podobě komentářů~