Kdysi dávno žila dívka, která chtěla buď všechno nebo nic. Její přání se splnilo, ale jak se říká - dávej si pozor na to, co si přeješ. Je to příběh, který vám možná připomene pohádku Kráska a zvíře jen trochu jinak.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Objednal si víno a otázal se, co tu mají k jídlu.
„Výborný kančí guláš, pane hrabě, nic fajnovějšího tady dneska nemám." nabídl hostinský místní specialitu.
„Budiž," přikývl hrabě Adalbert. Zastavil se zde vlastně náhodou. Jel si obhlédnout zděděné panství a náhle ho cestou přepadla prudká bouře.
„Nebudou litovat, moje žena vaří ten nejlepší guláš široko daleko."
„Kančí guláš, hospoda U Jelena. To vypadá, že je ve zdejších lesích dostatek lovné zvěře." obrátil se hrabě ke skupině mužů sedících opodál.
„Správnej odhad, pane hrabě. A divočáků je letos tolik, že hajnej je z toho zoufalej a střílet si je může, kdo chce." odpověděl vysoký muž s knírem.
„A vysoká?" zajímal se dál hrabě.
„Taky, vaše milosti, ale to musej dál, až na druhou stranu lesa k začarovanýmu zámku." vysvětloval kníratý muž.
„Začarovaný zámek? Vy zde máte začarovaný zámek?!"
„Ráčej odpustit, vaše hraběcí milosti, ale to oni maj začarovanej zámek." poznamenal tlustý muž s dýmkou.
„Vona je to jenom taková stará barabizna se zahradou obehnanou zdí," doplnil kníráč. „Starý pan hrabě, budiž mu země lehká, říkal že to není dobrý místo a zakázal tam vstup."
„Divné místo, říkáte?" zajímal se hrabě.
„To jim můžu garantovat, pane hrabě. Třeba – je poledne, slunko svítí, obloha jak vymetená, ale nad tou barabiznou jako by visel mrak. Je tam šero a takový mrtvý ticho," vysvětlil tlouštík.
„Pozoruhodné. A našel se vůbec nějaký odvážlivec, který se tam vypravil?" zajímalo hraběte Adalberta.
Pánové u stolu po sobě nejdřív pokukovali a pak se ujal slova zase kníráč.
„Vono to není úplně jistý, pane hrabě. Můj děda mi sice říkal vo nějakým řezníkovi, kterej tam chtěl hledat poklad a vod tý doby ho nikdo neviděl..."
„A co ten učitelskej," skočil mu do řeči hostinský: „ no ten, co se prej zbláznil a lítal nahý po poli."
Postupně začali pánové vzpomínat na všechny podivné historky, co se kdy v okolí udály, zatímco si hrabě Adalbert pochutnával na kančím guláši.
Uvítání hraběte Adalberta na, nyní již jeho panství, proběhlo hladce, přesně podle pravidel etikety. Starý komorník, zesnulého pána, provedl mladého hraběte po domě.
„Jak vidíte, hraběcí milosti, příliš se toho od vaší poslední návštěvy nezměnilo.
„Ano, je to tu stejné jako před pěti lety. Ale pokrok jde kupředu a bude třeba provést pár úprav. Již jsem o tom hovořil s jedním svým známým architektem," hrabě se zamyslel: „Mimochodem, Arture, že prý se ve zdejších lesích nachází, jakási pozoruhodná ruina, přímo volající po renovaci."
„Máte patrně na mysli starý zámek, ano, ten se zde opravdu nachází."
„Místní lidé mi naznačili, že prý je začarovaný."
„Místní lidé mají, s dovolením, bujnou fantazii. Zde prosím doprava, kolem galerie předků. Pokoje jsme vám přichystali ve východním křídle....." řekl Artur a otevřel zdobené dubové dveře.
„Jak k němu vlastně strýc přišel?"
„Zámek zdědil váš prastrýc po své matce." Artur se zastavil u jednoho z portrétů: „ To je ona, Elizabeta von Straffstein, ta zámek získala za poněkud záhadných okolností."
„To mě zajímá, pokračujte, Atrure."
„Dovolíte-li, vaše hraběcí milosti, budu pokračovat v malém salónku, kde máte již přichystánu vaši obvyklou odpolední kávu."
Hrabě Adalbert rád usedl do křesla, aby si vychutnal svou kávu. Po prvním doušku naznačil komorníkovi, že je připraven vyslechnout vyprávění o oněch záhadných okolnostech.
„Hraběnka von Straffstein měla mladší sestru Johanu a ta za poněkud nevyjasněných okolností zmizela. Její portrét visí hned vedle hraběnky Elizabety. Je to ta dáma v modrém s vějířem."
Hrabě Adalbert věděl přesně o jakém obraze je řeč, krásná tvář na obraze ho zaujala už jako malého chlapce pobývajícího na návštěvě u prastrýce.
„Nikdy se nepodařilo zjistit, co se s ní vlastně stalo. Zmizela bez vysvětlení. Mezi lidmi se začalo říkat, že ji, s prominutím, odnesl ďábel. Prý s ním podepsala smlouvu, aby získala bohatství a krásu."
„Nesmysl, vy snad těm hloupostem věříte, Arture?" hrabě Adalbert nedokázal zakrýt své rozhořčení nad tak středověkým smýšlením.
„Nikoliv, milosti, pouze se přikláním k názoru, že celá záležitost je poněkud podivná. Z krásného zámku se přes noc stala ruina, hraběnka Johana zmizela a po čase byla prohlášena za mrtvou. Zámek zdědila její nejstarší sestra, ta ho však nikdy nenavštívila a posléze ho odkázala vašemu prastrýci. Ten ho chtěl původně opravit, ale místo působí natolik neutěšeným dojmem, že se raději usadil zde na sídle svého praděda."
„A co ten zákaz vstupu?" zajímal se hrabě.
„Bezpečnostní opatření, zámek byl již tenkrát v tak žalostném stavu, až se jeho hraběcí milost obávala o bezpečnost případných příchozích."
„Zajímavé, ale pokud je budova opravdu v tak špatném technickém stavu, proč ji prastrýc nenechal zbourat?"
„Tak dalece se mi, zesnulý pan hrabě, nikdy nesvěřil." řekl Artur a dolil hraběti Adalbertovi kávu.
