Kletba

Pozvání na piknik

Druhý den ráno se hrabě Adalbert obrátil na komorníka s poněkud zvláštním požadavkem.

„Potřebuji ve starém zámku zařídit jednu místnost vším potřebným – skříně, židle, křesla, prádelník, postel a .... všechno to ostatní. A ještě něco jako koupelnu."

„Jsme vám všichni plně k dispozici. Zdejší služebnictvo bylo vždy velmi loajální a diskrétní. Ale abychom měli absolutní jistotu, navrhoval bych tuto mimořádnou událost zdůvodnit vaší vášní pro lov vysoké."

To bylo velmi rozumné opatření. Komorník všem sloužícím vysvětlil, že nový pán hodlá ve starém zámečku občas přenocovat, zdrží-li se v lese až do tmy nebo bude-li si chtít naopak ráno přivstat. Bylo na to pohlíženo jako na neškodný rozmar vášnivého lovce.

Odpoledne hrabě navštívil Johanu. Tentokrát na něho již čekala. Mlčela, i když se se chtěla zeptat, co ho včera vlastně napadlo.

„Všechno jsem už zařídil, madam, zítra sem přijedou mí sloužící. Ne, nemusíte se ničeho bát, nikdo vás neuvidí." uklidňoval hrabě Johanu, když viděl, že se vyděsila.

„Napadlo mne, že bych vás zítra vzal na takový malý piknik na opačný konec zahrady, tam nás nikdo rušit nebude."

„Nemusíte to dělat," řekla tiše Johana a odvrátila hlavu. „Vím, že to chápete jako povinnost a záležitost cti..."

„Mrzí mě, že na to pohlížíte takto. Myslel jsem, že by vám to udělalo radost. A není to jen pouhá povinnost, jak si myslíte. Chtěl jsem vás pouze," hrabě hledal správná slova:,,Lépe poznat."

Johana hodnou chvíli mlčela než odpověděla: „Dobře, pokud je to vaše upřímné přání, tak souhlasím."

Následujícího dne bylo v zámku rušno. Sloužící, jejichž loajalita a diskrétnost byla navíc podpořena finančním obnosem, usilovali o to, aby se nevzhledná místnost stala, mezích možností, příjemným místem k přespání.

Když vše utichlo a za posledním sloužícím se zavřela brána, zavedl hrabě Adalbert Johanu do jejího nového příbytku. Ta úžasem ztratila řeč.

„Toto všechno je odedneška vaše. Vím, je to vcelku skromné, ale snad to prozatím postačí. Ve skříni je pár šatů. Jen obyčejných a myslím, že ani nejsou podle poslední módy. Á, na stole je večeře, Artur myslí skutečně na všechno a tady za rohem, jsem vám nechal zřídit jakousi provizorní koupelnu. Voda, jak vidím, je již ohřátá, tak kdybyste měla zájem."

„Ano jistě," odpověděla Johana jako ve snách, nemohla uvěřit, že se to skutečně děje.

„Nebudu vás tedy již rušit. Jistě si teď chcete vše v klidu prohlédnout,"řekl hrabě a měl se k odchodu.

„Nechcete se mnou povečeřet?" zeptala se náhle Johana

„Pokud je to vaše upřímné přání," usmál se hrabě Adalbert při vzpomínce na včerejší rozhovor.

„Ano, jen mi dovolte se nejprve trochu umýt."

Jelikož hrabě ničeho nenamítal, mohla si dát Johana po sto letech horkou koupel, smýt ze sebe všechnu tu špínu a obléct se do čistých šatů. Chvíli jí trvalo než si sama utáhla korzet. Ptala se sama sebe nebude-li v něm působit směšně, ale nakonec si ho vzala z přesvědčení, že dáma mít korzet prostě musí.

Poněkud v rozpacích vešla do místnosti a pomalu zamířila ke stolu. Hrabě seděl v jednom z křesel a kouřil dýmku, když uviděl Johanu vstal. Pak spěšně vyklepal dýmku a rychlými kroky přešel ke stolu aby Johaně přisunul židli a posadil se naproti ní.

Po večeři políbil hrabě Adalbert Johaně ruku na rozloučenou, popřáli si dobrou noc a hrabě odešel. Johana zůstala sama, z vína se jí lehce točila hlava. Zhasla všechny svíčky a pouze za světla vycházejícího z krbu se svlékla do košilky a ulehla do postele. V měkkých prachových peřinách si připadala jako na obláčku. Blaženě zavřela oči. Cítila se šťastná, jako nikdy v životě. Měla v té chvíli úplně všechno co si jen mohla přát, dokonce i člověka, kterému na ní,  aspoň trochu, záleželo. A přání měla jen jediné, aby to všechno trvalo na věky. Vůbec netušila, že právě v té chvíli se splnilo to, co vyslovila před lety kouzelná víla. Naučila se vážit si toho, co má a hledat bohatství i tam, kde nejde o zlato.

Hrabě Adalbert zatím seděl venku u keře růží a zamyšleně kouřil dýmku. Pozoroval srpek měsíce a jeho cestu po hvězdné obloze. Vdechoval vůni tabákového dýmu mísícího se s vůní růžových květů. Když dokouřil, vyklepal a vyčisti si dýmku. Pak ji vrátil do kapsy. Chvíli jen tak seděl, občas se napil z malé placatky, aby zahnal lezavý noční chlad. Vzhledem k událostem dnešního dne a jejich zdůvodnění, rozhodl se přečkat tuto noc zde a druhý den se tvářit jako by byl na čekané. Požádat o přespání v jedné místnosti s dámou nebylo hodné gentlemana a proto zvolil jako útočiště pro dnešní noc zadní část zámku. Zabalil se do pláště a vlněné deky, kterou mu tam prozřetelně nechal Artur a pokusil se usnout.

Ráno ho probudil nepříjemný chlad. Celý ztuhlý a napůl ještě spící vyšel ven a to co viděl ho zcela probralo. Starý zámek už nebyl na spadnutí, ale zářil novotou. Moc kletby pominula s rozbřeskem. Zpustlá zahrada vypadala jako po nájezdu horlivých zahradníků. Vzduch svěže voněl, kdesi ve větvích zpíval kos a ranní slunce se opíralo do fasády zámku.

Hraběte se zmocnil lehký pocit euforie a zároveň zvědavost. Chtěl se dozvědět, jestli se proměnilo opravdu všechno. Dveře naštěstí nebyly zamčené a tak mohl tiše proklouznout dovnitř. Opatrně se přiblížil k posteli kde spala Johana. Na rtech měla blažený úsměv. Pramínek plavých vlasů jí sklouznul do tváře a hrabě Adalbert ho opatrně odhrnul. Chvíli se na ni okouzleně díval. Vypadala stejně jako na tom starém obraze.

A navzdory etiketě ji lehce políbil..................

A to je konec. Děkuji všem za přečtení.

Komentářem mě potěšíte, hvězdičkou jakbysmet.