Byl Štědrý den. Pošmourno, ze zamračené oblohy lehounce sněžilo. Johana s hlavou zabalenou v šátku se proplétala mezi úzkými uličkami na hřbitov. Chtěla jen zapálit svíčku a vrátit se domů. Na zpáteční cestě se však stalo něco, co jí změnilo celý život.
V ulici, za kostelem sv. Filomény, uviděla jak nějaká starší dáma uklouzla na zamrzlé kaluži zapadané sněhem. Přiběhla k ní a pomohla jí na nohy. Ukázalo se, že dáma má asi podvrtnutý kotník. Požádala Johanu, zda by ji doprovodila domů. Souhlasila, bylo to kousek a Johana měla spoustu času. Malý obyčejný domek v zastrčené uličce skrýval vevnitř místnosti vyzdobené, jako z pohádky. Na stolcích stály vázy s čerstvými květinami.
„Kde jste sehnala v prosinci růže?" podivila se Johana.
„Musíš znát ty správné zahradníky, má milá, pomoz mi, prosím, tam," dáma ukázala na veliké křeslo s třásněmi a pokračovala: „Drahoušku, chápu, že čas každého člověka je vzácný, ale přesto bych tě ráda požádala o další laskavost. Dala jsem služebnictvu až do nového roku volno. Tudíž tu není nikdo, kdo by mi dal na tu oteklou nohu obklad." Johana pochopila. Pomohla dámě svléci plášť a šla hledat nějaké pláténko, aby ho namočila.
„Budete si ještě něco přát?" zeptala se nakonec.
„Ale, drahoušku, nejsi moje služebná. Je Štědrý den, jistě se musíš vrátit domů." Johana jen smutně sklonila hlavu:
„Nikdo na mě nečeká."
„Opravdu? Nu snad je to ode mne troufalost, ale co kdybys tu pár dní zůstala. Trochu mi pomohla, než se postavím na nohy? Aspoň nám bude oběma veseleji, není-liž pravda?" A Johana tu nabídku přijala.
Večer před Novým rokem zapálila Johana oheň v krbu. Dáma se posadila do svého křesla s třásněmi, blaženě upila horké čokolády a zeptala se Johany: „Vím, že se nesluší příliš vyzvídat, ale z tvé řeči jsem vyrozuměla, že máš dvě sestry. Proč nejsi s nimi?"
Johana začala vyprávět, s jistým ulehčením, že se někomu může svěřit.
„Jsem hraběcí dcera. Ještě před několika lety jsme bydleli v paláci. Měli jsme služebnictvo, krásné šaty. Také se u nás pořádaly nádherné bály. Na jednom z nich se má nejstarší sestra Elizabeta seznámila se svým mužem. Mladý kníže Vilém trval na tom, že svatba bude v jeho sídle. Cesta tam trvala skoro čtyři dny. Tehdy mi to připadalo jako věčnost. Svatba byla velkolepá, nádherná výzdoba, všude květiny, obrovská hostina a večer ohňostroj. To byla krása. Tehdy jsem si připadala opravdu hezká, skoro jako moje sestry. Nějakou dobu po svatbě se otci začalo zdát, že věno, které dal Elizabetě bylo příliš velké a že by naše pokladna potřebovala zase naplnit. Bohužel, nevybral si zrovna nejlepší způsob. Začal hrát karty, zprvu se mu dařilo, ale pak měl už jenom smůlu. A kdyby jednoho večera nespadl z koně tak nešťastně...asi bychom přišly úplně o všechno. Mamá se rozhodla, že prodá palác a zaplatí tak dluhy. Zůstal nám jenom malý zámeček za městem, kam jsme se přestěhovaly. Musely jsme propustit skoro všechno služebnictvo. Pár let jsme se protloukaly jak se dalo a pak mamá přišla s radostnou novinou – jistý hrabě byl ochoten si ji vzít za ženu, přesto, že měla dvě dcery a prázdnou pokladnu. Jenomže místo svatby se konal další pohřeb. Mamá dostala na podzim zápal plic a už se neuzdravila." Johana si utřela uslzené oči a odmlčela se.
„To je velmi smutné, má drahá, a co tvoje sestra, co se s ní stalo, také nějaká tragická událost?"
„Ne, tak bych to nenazvala, i když... na jaře se u nás opět objevil hrabě s nečekanou nabídkou. Požádal Annu Marii o ruku. Představte si, ona souhlasila. Bez váhání se rozhodla provdat za muže víc jak o dvacet let staršího."
„To není tragédie, drahoušku. Spousta dívek si bere starší muže."
„Ano, to vím, ale Anna Marie je krásná, velice krásná, to ona si měla vybírat, koho si vezme a nápadníci měli žadonit o její přízeň."
„Nu to se stává a je aspoň v manželství šťastná?"
„Asi ano, dlouho jsem ji neviděla."
„Copak? Pohádaly jste se?"
„To zrovna ne. Víte, po svatbě chtěla Anna Marie, abych bydlela u nich, jenomže postupem času jsem se tam přestala cítit dobře. Hrabě mi začal neustále předhazovat, že pro tak obyčejné děvče bez půvabu a věna by byl nejlepší klášter. A po nějaké době se k němu přidala i sestra. Raději jsem se vrátila domů. I když, těžko říct jak dlouho to ještě bude domov. Obávám se, že zámeček budu muset prodat abych měla z čeho žít."
„To je moc smutný příběh, drahoušku, a že jsem jich slyšela bezpočet."
„Nejvíc mě mrzí, že bych tak přišla o zahradu. Mamá ji milovala a obzvlášť svoje růže. Říkala, že je to moc zvláštní odrůda."
„Už dost toho smutnění, má milá," přerušila ji dáma: „Raději mi řekni, ale upřímně, kdyby se ti mohlo vyplnit cokoli na světě, co by sis přála?"
Johana se krátce zamyslela. Vzpomněla si jaké to je zvažovat každý výdaj, na všechny ty roky v bídě. Podívala se na své ruce s mozoly. Vybavily se jí posměšky kvůli jejímu vzhledu, kterými ji častovaly její sestry a tak odpověděla: „Chtěla bych být krásná a bohatá."
„Opravdu?"
„Ano! Být jenom hezká nebo jen bohatá, ne! Víte, chtěla bych buď všechno, nebo nic."
„To jsou dost zvláštní slova od tak mladé dívky. Nu možná, že bych pro tebe mohla něco udělat, jen bys mi musela slíbit, že později splníš přání zase ty mě."
„Můžete mi to splnit?" nechtěla Johana věřit vlastním uším.
„Ovšem, má milá, pokud souhlasíš. Těší mě dělat lidi šťastnými, jsem totiž kouzelná víla."
„Víla? To snad.... Chcete říct... .nemůžu tomu uvěřit. Opravdu budu krásná a bohatá?" „Pochopitelně."
„Pak udělám všechno, co mi řeknete." Johana vstala jako by čekala, že se ten zázrak stane hned.
„Dobře ujednáno," pronesla klidně víla: „ Můžeš se vrátit domů a zítra uvidíš."
Ani nedokážu popsat, s jakou radostí spěchala Johana do starého zámku. Večer skoro nemohla zamhouřit oka.
Děkuji za přečtení všem, děkuji za případný komentář.....
ČTEŠ
Kletba
De TodoKdysi dávno žila dívka, která chtěla buď všechno nebo nic. Její přání se splnilo, ale jak se říká - dávej si pozor na to, co si přeješ. Je to příběh, který vám možná připomene pohádku Kráska a zvíře jen trochu jinak.