MISS YOU. | CZ LS ✔

3.

Přemýšlel jsem nad jeho slovy. Vážně se mám svěřit člověku, kterého znám sotva dva dny? A bude ho to po tom mém bouchnutí vůbec ještě zajímat?

,,Budu nad tím ještě myslet. Díky Li. Pak se ozvu" rozloučil jsem se s ním a odešel. 

Rozhodl jsem se, že si cestu prodloužím a půjdu kolem té kavárny kde jsme byli. Co kdyby tam ještě byl, že? Hah.. naivní Louisi. Myslíš si, že tam bude sedět a čekat až se milosrdně vrátíš? Nebude. 

A taky že neseděl. Místo, kde jsme se předtím usadili bylo obsazené někým jiným. Nasadil jsem si tedy opět svá sluchátka a se sklopenou hlavou se vydal domů. Zajímalo by mě co se mu odehrávalo v hlavě, když jsem odešel. Bylo mu to líto? Byl naštvaný? Nebo hůř.. bylo mu to jedno? 

S těmito myšlenkami jsem došel až domů. Chtěl jsem se hodit na gauč a zapnout si telku, ale lednička mě volala více. Vzal jsem si pivo a v obývacím pokoji si pak ještě zapálil starou kamarádku cigaretu. Začalo mi hlavou běhat několik myšlenek, ale zůstal jsem jen u jedné. 

Proč mě to tak trápí, když ho ani neznám? 

__

Hned další den začal samozřejmě  růžově, jak taky jinak, protože jsem včera usnul na gauči. Vůbec nejsem teď rozlámaný, že? S naprosto nadšeným výrazem jsem se dobelhal do koupelny, kde jsem si pro jistotu dal radši rovnou sprchu. 

Někoho sprcha uklidní, mě ne. Naopak mi do hlavy nažene zpět všechny myšlenky a problémy, kterým jsem se ve spánku úspěšně vyhýbal. 

Měl bych mu napsat? Co jiného mi zbývá, když jiný kontakt nemáme a já nevím, kde bydlí. Z mého přemýšlení a horké sprchy mě vytrhl až kručící žaludek. Bylo rozhodnuto. Nejdříve se najím a pak se uvidí. 

Další zklamání přišlo ve chvíli, kdy jsem otevřel ledničku, která byla až na pár plechovek piva téměř prázdná. 

Proč já? 

Pokud jsem tedy nechtěl umřít hlady, nezbylo nic jiného než se obléct a vydat se do obchodu. Jako vždy mi nechyběly sluchátka a sklopená hlava. Vnímat okolí je to poslední, co bych chtěl. 

Šel jsem asi deset minut než jsem zastavil před menšími potravinami. Už-už jsem chtěl otevřít, ovšem dveře se ani nehnuly. 

Co je? Zavřeno? To už si ten nahoře ze mě musí dělat vážně prdel. Po přečtení otevírací doby mi bylo oznámeno, že v neděli je zavřeno. Měl jsem chuť do těch dveří kopnout. Co teď? Teď se projdu do obchodu, který je vzdálený asi dalších patnáct minut pěšky. 

Aspoň můžu přemýšlet co napíšu Harrymu. Ahoj promiň, že jsem vybouchl. Dáme další kafe?  To fakt ne. S těmi to a dalšími možnostmi jsem konečně začal nakupovat něco málo, abych vyžil aspoň další tři dny. 

Chtěl jsem se natáhnout pro své oblíbené cereálie, ale byly moc vysoko, takže jsem tam začal poposkakovat jako blbec. Fakt super! Doufám, že se každý aspoň pořádně baví.

,,Nechceš pomoc?" Ozvalo se mi za zády a já myslel, že v tu chvíli to se mnou sekne. Prosím, že to nebylo na mě. Přestal jsem skákat a pomalu se otočil. Bylo. Opravdu tam stál. 

,,Ahoj Harry" Koukal jsem na něj stejně jako on na mě. Co teď? 

,,Ahoj. Poslyš ten včerejšek.. Neměl jsem se vyptávat. Promiň" Přešlápl z jedné nohy na druhou a netrpělivě na mě hleděl. 

,,To neměl.. ale taky se omlouvám. Neměl jsem hned tak utéct. Jen je to pro mě citlivé téma" Sklopil jsem pohled a začal zkoumat špičky svých tenisek. Měl bych mu to říct? Vysvětlit mu přesný důvod? Liam říkal, že bych měl. Že by to mohlo pomoc. 

,,Nemáš dnes chvíli čas? Chtěl bych ti to vysvětlit" Rozhodl jsem se. Udělám to. 

,,Mám. Rád půjdu. Nakoupíme a můžeme hned vyrazit" usmál se a dal se na odchod i se svým košíkem. Chtěl jsem udělat to samé, ale pak jsem si vzpomněl. 

,,Ehm Harry?" Zavolal jsem na něj nejistě. 

,,Jo?" Zastavil se v pohybu a otočil se na mě. 

,,Mohl bys tedy..?" Ukázal jsem nejistě na svoje cereálie a maličko zrudl. Jen se zasmál a vrátil se podat mi mojí snídani. 

,,Díky" usmál jsem se na něj a společně jsem se dodělali nákup. 

Sice jsem byl stále na pochybách zda dělám dobře, že mu to povím, ale co se může stát? Nejsem první ani poslední člověk, kterému zemřel někdo blízký. Jen se přes to nejsem schopný přenést. 

,,Chceš někam na kávu nebo si jen sedneme někde v parku?" Zeptal se mě, když jsme vylezli před obchod. Upřímně jsem sám nevěděl co bude lepší. Rozbrečet se v parku nebo v kavárně? 

,,Asi se projdeme do parku" pousmál jsem se a chtěl se vydat na cestu. 

,,Počkej.. Přece nebudeme ty tašky brát s sebou. Dáme je do auta" Kývl hlavou abych ho následoval a ani mě nenechal něco říct. Proto jsem si tedy rovnou vydal za ním. Otevřel kufr od auta, vložil tam svůj nákup a následně i můj. 

,,Díky" Auto zase zamkl a my se vydali procházkou do parku, kde jsme našli lavičku dále od lidí. 

Vůbec jsem nevěděl jak začít a Harry očividně čekal až se rozhodnu promluvit. Proto jsme se pouze zhluboka nadechl a spustil. 

,,V pátek to byl přesně rok co mi umřela máma. Stále to nesu dost špatně, protože pro mě byla vším. Celý můj život mě podporovala a stála za mnou ať se dělo cokoliv. Bohužel jí skolila rakovina. Od doby co odešla to šlo se mnou z kopce. Táta se časem přesto přenesl lépe než já a přestal moje chování zvládat. Přestěhoval jsem se tedy do Londýna na stálo. Se svými sestrami jsem tak nějak v kontaktu, ale je to minimální. Občas mě navštíví nejstarší z nich, Lottie. Když jsem v pátek v tom klubu zpíval.. Zpíval jsem pro ni a zároveň přemýšlel jestli by se jí líbil můj momentální styl života. Ovšem, že nelíbil, ale co můžu dělat. Není tady, aby mi řekla, že to není zdravé a jen si ubližuju. Vím to. Každý den se musí dívat jak přežívám a zároveň bez ní umírám" 

První neposedná slza vytekla z mého oka, ale nezůstala jen jedna. Následovalo jich desítek dalších. Jen jsem složil hlavu do dlaní a nechal slzy téct ven. Nevěděl jsem co teď poví nebo udělá, ale rozhodně jsem nečekal, že si mě přivine do objetí a nechá mě, abych se mu vybrečel do ramene. Zřejmě věděl, že slova lítosti jsou zbytečná a že činy jsou občas více, než slova. 

A já mu za to byl vděčný. 

_______________________

Hi!

 Máme tu další část a já doufám, že se vám líbila. Budu hrozně moc ráda za každý vote nebo komentář s vaším názorem. 

- Mitchie