* posadí se k tobě *
Kluk jménem Rin, je čerstvý středoškolák a nevěří na magii, lásku ani nic podobného. Tři dny po zahájení školy, se Rin se svým starým kamarádem, ocitne v knihovně. Zatím co jeho kámoš hledá knihu, jeho zaujme jiná. Zvědavost mu...
Málem bych zapomněla. Omlouvám se. Je tu ještě jedna HL postava/zvíře, ale jaké, to se dozvíte v příběhu. Nechte se překvapit.
Stál jsem s partou zabijáků, které jsem si najal, tiše jako myšky za stromy a čekal na signál jednoho z nich. Za chvíli by tu měl projíždět vůz který je prý nejhlídanější za posledních 100 let. Musí tam být něco opravdu cenného. Nikdo ale neví co. Ne že ba mně to nezajímalo, ale přece jen peníze a mou pomstu nic nahradit nemůže no ne? Najednou jsme uslyšeli signál. Je to tu.
Nenápadně jsem se podíval, abych se ujistil a opravdu. Před i za vozem šlo asi 30 ozbrojených tou nejlepší výzbrojí co byla vynalezena. No, má naděje na úspěch nebezpečně rychle klesá. Když byli tam kde jsme je potřebovali, zaútočili jsme. Teda oni zaútočili, já jen čekal až mi vybílí cestu, přece se nebudu zbytečně namáhat. Proplétal jsem se mezi bojovníky tak abych neskončil na jejich místě. Zarazil jsem se při pohledu na vůz. A sakra. Tak přeci se boji nevyhnu. Jeho smůla, on skončí bez hlavy. Vytáhnu svůj krásně zdobený meč z pochvy a jedním ladným pohybem jsem mu ho vrazil do břicha. Zavrávoral a vyplivl krev. Nějak se mu ho podařilo vytáhnout a odhodit za mně. Jednou rukou si držel krvácející břicho, krev rychle ztékala po jeho nohách a pod ním se tvořila kaluž krve. Uchechtl jsem se. Fajn. Možná meč nezabral, ale ještě jsem neskončil i když nechápu jak se mu to povedlo když nikdo tohle nedokázal. Neváhal jsem a jednu mu vrazil, až uletělo pár zubů a on se konečně skácel k zemi. Koukl jsem kolem sebe, pořád tu bojovali a nebylo poznat kdo vyhrává. Bylo mi to jak už jsem řekl jedno kdo chcípne, zaprvé je ani neznám a za druhé jsou tu jen na odvedení pozornosti. To ovšem neví, řek jsem mim že jim zaplatím. Samozřejmě jsem lhal.
Odhrnul jsem závěs. Cože?! Bedna?! To žádne drahé kameny, peníze ale bedna? To si ze mně děláte srandu?
Otráveně jsem z ní stáhl plachtu. Málem mi vyletěly oči z důlků. ,,Páni!" Je to nejkrásnější stvoření, které jsem kdy viděl. Tohle snad ani neexistuje, ne? A ty oči, má je jako Galaxie. Opatrně jsem ji vzal do náruče. Podívala se na mně těma pronikavýma očima a já zůstal na ni hledět. Nic jsem nevnímal, jenom ten uklidňující pocit, plný radosti, smíchu, štěstí a lásky. Doslova mi propaloval srdce, cítil jsem se jak nikdy předtím, jakoby všechnu bolest, smutek a zášť vyhnala pryč. Úžasné.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Přitiskl jsem si štěně vlka více na hruď a vyběhl pryč. ,,Hej! Chyťte toho zloděje! Rychle, vy zablešené potvory! Nebo z nás pán sedře kůže!" řval za mnou asi kapitán, utíkal jsem dál až jsem dorazil k lesu. ,,Rychle!" ohlédl jsem se, jsou blízko. Sakra. Musím to risknout. Ten les má nepěknou pověst. Kdo do něj vstoupí, už nevíjde. Dostal jsem zákaz od babičky, ale tohle je vážné. Rozběhl jsem se tedy do něj. Běžel jsem dál a dál, už jsem neslyšel hlasy, pro mně dobře. Zastavil jsem se před zvláštní stavbou, čtyři pilíře postavené do kola, uprostřed nich byl vyvýšený trůn. Vymanila ze sevření a běžela k němu, vyskočila na něj, až teď jsem si uvědomil té sochy vlka na něm. Packama se opřela o jeho krk a hlavou se k němu přitulila. Zasáhla mně vlna pocitů, smutek, pláč. Patří tyto pocity té maličké? Je to někdo, kdo ji připomíná rodinu? Odkud ses tu vůbec vzala? A proč tě chtěl Pán Zla? Na tyto otázky bych chtěl znát odpověď.
