𝙓𝙢𝙖𝙨 𝙒𝙞𝙨𝙝 [M&M jednodílovka]

Xmas Wish

Milý Santo,

Tady v LA není sníh. Nevím
proč, ale nelíbí se mi to. Mám jen jedno vánoční přání. A to vidět opět jeho oči, cítit jeho čokoládovo-mátovou vůni a na vlastní oči vidět jeho přenádherný úsměv. Všichni říkají, že má čokoládové oči, které jsou tmavší než hluboká noc. Ale když se podíváte opravdu zblízka, do očí vás uhodí ta křiklavá a osobitá barva, jenž se skrývá v jeho očích. Strašně ráda bych ho objala a vyplakala se mu do svetru. Jak moc bych si přála. Proč je život tak nespravedlivý? Proč musel odejít? Proč jsem musela odejít z Trofors? Proč zemřel? Proč zemřu já? Proč mám tolik otázek? Proč si napouštím vanu a dívám se na tu žiletku, jenž má ukončit můj život? Proč jsem takový smolař? Santo, prosím. Vrať mi Marcuse. Ty nevíš, že jsme byli jako puzzle, které do sebe zapadá, stejně jako do sebe zapadaly naše rty. Pořád si kladu otázky. Kéžby tady byl Marcus. Kdyby tady byl, vím, co by udělal. Jakobych ho tady viděla. Právě přiběhl za mnou do koupelny, bere mě do náruče, šeptá mi uklidňující slova, zastavuje vodu a i se mnou odchází.
Moc bych si to přála, Santo.

Tvá Lillyan.

  Opatrně jsem vzala dopis, svázala ho a dala k umyvadlu. Můj odraz byl příšerný. Tmavé oči zesvětlaly a vlasy se mi rozcuchaly.

  Popadla jsem sváteční honosné šaty, které mi dal Marcus. Hřeben klouzal po vlasech a semtam se zdrhl. Make-up se rozprostíral na pokožce a pudr na něm. Do ruky jsem uchopila tmavé stíny a tvořila. Nesnáším šminky, ale když mám zemřít tak důstojně. Do vlasů jsem zapíchla černou mašli.

  Byl můj čas. Nikdo nebyl doma a nikdo se neměl vrátit do šesti. Tedy do doby než stihnu vykrvácet. Bylo to přesně napočítané. Já se podřežu o půl páté. Chvilka než vykrvácím a potom se vrátí domů. Chci vidět jejich výrazy, až mne najdou. Až si konečně uvědomí, že ty deprese byly opravdové. Dosáhnu svého cíle.

  Žiletka byla již připravena. Stačilo ulehnout do teplé vody a postupně trhat nitky života.

  Jak jsem řekla, ta jsem udělala. Ulehla jsem do vody. Uchopila ostrý nástroj a začala s ním kroužit po pravém zápěstí.

  Jak depresivní chvilka. Po chvíli začala duše opouštět tělo. Byla jsem duch. Mé zápěstí bylo zjizvené více než obvykle. Bylo to až nechutné.

  Pomalu jsem se vydala k firmě, kde pracují rodiče. Nikdo mě neviděl, což bylo logické.

  Viděla jsem otce, který právě něco dopsal na počítači. Něco mě napadlo. Začala jsem mačkat klávesy, abych vytvořila větu; Okamžitě běž domů. Lilly.
To samé se opakovalo u matky.

  Viděla jsem to, co jsem chtěla. Jejich zděšení. Mohla jsem v klidu odejít za Marcusem. Dnes... dne 21. prosince... umírám...

  Bílé jemné schůdky mě popoháněly do nebe. Nevím, zda si to zasloužím, ale očividně ano.

  Všichni lidé tady byli něčím zvláštní. Měli například kolem krku oprátky. Já měla pozřezané zápěstí. Mac měl určitě otlačený nárazník na hrudníku.

  Strašně jsem se vylekala, když něčí ruka spočinala na mém rameni.

,,Marcusi?''

,,Lilly...''

Konec!