Jen knihovník?

Cesta

"Za pět minut ten vlak odjede, to snad ani není možné" zavrčel jsem si sám pro sebe a přidal do kroku. Všichni už museli být dávno za přepážkou a já teprve dobíhal. Ano, profesoři většinou bývají na hradě už dávno. Bohužel, s mým novým postem jsem si mohl vybrat jen z několika možností. Koště, auto, nějaké magické stvoření, nebo prostě Bradavickým Expresem, kterým si alespoň připomenu své mládí. A samozřejmě já jakožto věčný hledač svého mládí, jsem zvolil vlak. Vlak, který jsem teď pomalu neměl šanci stihnout. Avšak k mému překvapení jsem jej doběhl jen tak tak.

Našel jsem si celkem fajn místo, kde jsem seděl jen já. Samozřejmě okolo mě bylo plno studentů i zaměstnanců. Vagón patřil nejspíš zároveň ke zmijozelským, což mi jakožto bývalému kolejnímu řediteli Zmijozelu nijak nevadilo. Přestože jsem měl pro sebe dvě sedačky a vagón tak plný nebyl, panoval tam neuvěřitelný hluk. Chvíli jsem pochyboval o svém vlakovém rozhodnutí, jelikož jsem přesně ten typ člověka, který má rád klid. Ano, zním jako důchodce. Ale já při cestování rád čtu, spím, nebo píšu. Takže bych ten klid opravdu ocenil. Ale nebudeme si hrát na rozmazlence. Prostě jsem tu cestu nějak přetrpěl. Za ty roky profesorování a šéfování firmě jsem se naučil ignorovat okolí a ponořit se, jak se říká, "do sebe". Inu a vlak se dal konečně do pohybu.

Z psaní mě vyrušila stará známá paní s vozíčkem plných sladkostí. A mé nostalgické já zkrátka neodolalo. Tak jsem si od ní koupil dvě čokoládové žabky a jednoho gumového hada, protože proč si držet figuru, že? Obdaroval jsem jí šťastným úsměvem a "záhadným" způsobem po návštěvě sladkého vozíčku, utichla i většina vagónu. Všichni víme proč. Prostě do sebe cpali všechny ty dobroty a já využil situace naplno. Dopsal jsem konečně kapitolu knihy, případná skripta a nějaké zápisky. Stihl jsem sníst celého gumového hada a jednu čokoládovou žabku, kde jsem měl kartičku Mloka Scamandera. Tu druhou jsem si schoval na později.

Touhle cestou jsem jel už tolikrát, ale nikdy mě neomrzely ty krásy kterými Británie oponovala. Pozoroval jsem to nekonečné promítání přírody, které by snad nešly pořádně zachytit na papír. A když už jsem v dáli viděl hrad, nedočkavě jsem pohledem střílel ke svým cibulovým hodinkám. Co nevidět jsme tam měli být a já měl kolem sebe hromadu papírů, knih a na obou sedačkách panoval neskutečný chaos. A tak jsem jistě na účet pobavení všech okolo začal panikařit a všechno si cpát do tašek. Jen tak tak jsem to stihl a už jsem se musel prodírat davem ven. Výhodou bylo, že si mě skoro nevšiml. Ne, že bych byl neviditelný. Ale nikdo mě pořádně neznal. Po své profesorském období jsem si dal pauzu. Věnoval jsem se zkrátka sobě, své firmě a nějak hledal pořádnou rovnováhu. Ale když mi přišla sova s pozváním na hrad abych se ucházel o místo knihovníka, tak jsem se po dlouhém přesvědčování sebe sama odhodlal, že tam zajedu. Teď jsem se sklopenou hlavou procházel mezi studenty, ve svém dlouhém hábitu, ověšen brašnami bez toho, aniž by mě někdo pořádně zaregistroval. Procházel jsem, jako nový knihovník Bradavické školy čar a kouzel.